Věrka alias Schiggy
Naše skupina Tlustá čára se pro Vás rozhodla vyzpovídat naši kamarádku, ilustrátorku, malířku, grafičku, výtvarnici a děvčiču z Rýmařova. Věrka kromě těchto rolí zastává i rolu mámy dvou pubertálních výrostků. Pojďte se společně s námi podívat na její cestu, na které není vždy na růžích ustláno a na to, jak se žije a přežívá s těžkou nemocí.
Kreslení se věnuje od dětství, již jako dítě školou povinné ji bavily fixy. Brzy jí však bylo vštípeno, že tohle není úplně vhodná technika pro umělce. Navštěvovala totiž výtvarný kroužek na ZUŠ a zde byly preferovány klasické výtvarné techniky. Ale díky skvělému, leč přísnému učiteli Materovi si osvojila základy uměleckých stylů a technik od akvarelu po drhání. Díky tomu zjistila, že se vcelku rychle dokáže naučit nové výtvarné postupy, což se jí hodí dodnes.
Po dlouholetém výtvarném hledání se však ke svým oblíbeným fixům a jiným markerům vrátila a tuto techniku malování rozvíjí dál.
Tak trochu infantilní a mírně chaotická umělecká duše tráví svůj čas především tvořením či vymýšlením nových výtvarných prací a rozvojem své vlastní techniky, kterou s hrdostí nazývá Lyrickou perokresbou.
Linkou, často vedenou na barevném podkladu, vypráví příběhy svého světa, konkrétních témat, lidí, fauny i flory a dokonce i budov. Nejnovějším tématem, jímž se daná autorka zabývá, je folklorní ornamentika, kterou předkládá divákovi k potěše oka i pohlazení duše formou vlastních ozdobných linek.
Cizí jí nejsou ani jiné směry pomáhající jejímu rozvoji. A když jí něco moc nejde, tak to nevzdává. Trpělivosti a houževnatosti ji naučily životní zkušenosti, a to hlavně setkání s rakovinou, díky níž sice má jistý hendikep, ale ten jí na druhou stranu zajistil pracovní příležitost v sociálním podniku EMIT-cz.
Věrka se s námi podělila o svou zkušenost z dob, kdy jí bylo kvůli léčbě (ozařování i chemoterapie) Hodgkinova lymfomu v břiše opravdu těžko. Poskytla nám citaci ze svého osobního deníku.
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a i to se přežije.
Tak nějak takto zní motto mých posledních dnů po absolvování několika léčebných procedur spojených s chemoterapií. Nebudu rozvádět aplikace medikativ, ale spíš stavy s tím spojené. Kromě žaludečních a střevních potíží se přidala mykóza do dolních partií ženského těla a já nevěděla, co dřív řešit a mazat. Ke všemu po podání injekcí s bílými krvinkami jsem zažila neskutečnou noc, kterou jsem se, přiznávám, promodlila, protože takový kostikrut (můj vlastní odborný termín) jsem v životě nezažila. No, a aby toho nebylo málo, tak dva dny poté mi odpoledne vypadaly vlasy.
Tedy ne všechny, jenom polovina. Uznejte ovšem, že s takovou fazónkou se nedá jít mezi lidi, a tak jsem od 22. srpna holá jako kolínko. Zůstalo mi obočí a řasy, a tak vypadám spíše jako avantgardní umělkyně.
To odpoledne se váže nejen s vlasy, ale i příhodou s dětmi. Přišla jsem domů, prohrábla si svoji extrémní kštici a ejhle, chomáč vlasů mi zůstal v dlani. Nejdřív jsem se zarazila. Sice jsem něco takového čekala, ale již po prvním chemu? No to snad ne. Nic naplat, šla jsem si ty vypadlé prameny vyčesat. Brzy jsem zjistila, že to nemá cenu, a tak šly vlasy z hlavy dolů strojkem. Tak to bylo lepší, přece nebudu pelichat?
Děti mě celou dobu pozorovaly mezi dveřmi do koupelny. Z jejich výrazu bylo patrné, že nevědí jak se tvářit, zda brečet či se smát. Pomohla jsem jim. Jakmile bylo dílo dokonáno a hlavinka mi házela prasátka na všechny strany, řekla jsem s patřičným gestem přejetím si ruky po své holohlavosti: “Tak, a teď máte z maminky plešounka plešatého.” Děti se samozřejmě smály a já s nimi. Korunu tomu všemu opět nasadila moje dcera: “A maminko, když na nás teď z té nemocnice budeš šahat, taky nám vypadají vlasy?” Tím mne naprosto odrovnala a opět jsem se jala jí vysvětlit, jak se to s tou mojí nemocí má. Pochopila, ale na jak dlouho? To uvidím do další podobné reakce na moje stavy.
Od této chvíle se učí žít s neuropatií, semo tamo jí vypadne z rukou nějaký hrneček či si rozfláká kolena, zrovna když jí vypnou nohy. A že je to nezmar, tak místo toho, aby si hodila nohy nahoru, chodí na 10km procházky. A když nohy vypnou? Dřepne do trávy, počká, až se opět nahodí, a pokračuje v cestě.
Kromě toho vystavuje svou tvorbu, především obrazy na různých místech ČR, od Brna až po Prahu (Galerie u Zlatého kohouta, Artfest, Polabský montmartre, Galerie Rýmařov…).
Maluje komiksy (Teodor Pravický-Hledači prvního kontaktu, Laserové dny…), obrazy, portréty, zdi, deskové hry na zakázku, ale i oblečení.
Ráda podporuje další umělce, umělecké skupiny (Inspirace, Tlustá čára, Talentovaní Umělci…) a charitativní organizace (Amélie, Armáda spásy…). Třeba tím, že věnuje nějaký obraz organizaci (diecézní kavárna Buřinka Rýmařov, Duhová čajovna Mohelnice…), do aukce (Konto bariéry), nebo udělá workshop zdarma (Tlustá čára), či nakreslí omalovánky (MOÚ Brno, Šikana do klece…).
Velkým posunem v tvorbě je spolupráce s uměleckou skupinou Tlustá čára.
Tlustá čára mi stále ukazuje nové možnosti, kam se svou tvorbou vydat a kde pomoct. Tak se mi dostává ujištění, že to vše má smysl a že být často bagatelizovaným UMĚLCEM je poslání, obrovská zodpovědnost a také možnost sdílet svou laskavost se světem. Jsem umělkyně a, přiznám se s pokorou, hrdá.
Jak sama říká:
Talent vám dává křídla, je jen na vás, jak vysoko si troufnete vyletět. Tak neváhej a leť.
Rozhovor
Věru, ty víš, že zápasíme s tvojí uměleckou přezdívkou Schiggy. Nestalo se snad nikdy, že bychom ji napsali správně :D. Můžeš nám o ní něco říct? Jak jsi k ní přišla? Určitě to má svůj příběh a my ho chceme vědět.
Nejste první a nejspíš ani poslední, kdo s ní zápasí a ptá se na ni. Každopádně Schiggy je moje přezdívka z rané puberty, kdy jsem charakterem i interakcí s okolím připomínala svým přátelům jednu z postav anime série Pokémon, konkrétně squirtla Schiggy. Dost často jsem se nechala vyhecovat k různým šílenostem, dokonce například k listopadovému koupání v přírodním rybníčku o teplotě okolo 6 °C. Jen proto, že kamarád řekl „To nedáš…“
Kromě toho jsem odjakživa měla svůj vlastní čas a své vlastní želví tempo, možná pomalejší, zato vytrvalé až urputné. A to mi zůstalo, takže jsem po letech oprášila svoji přezdívku a s ní i části osobnosti, které jsem kdovíkde a kdovíproč cestou životem zašantročila.
Přidáváme squirtla:
Naši čtenáři s tebou nemusí mít osobní zkušenost, ale víme, že tě není možné potkat bez úsměvu na tváři. Stejně tak tě provází i tvůj nakažlivý smích, který se za tebou táhne na kilometry. Známe však tvůj osobní příběh, který ke smíchu vůbec není. Jak tě v životě ovlivnilo setkání s tou potvorou jménem rakovina?
Máte pravdu, můj řinčící řehot nelze přehlédnout, často se stává, že je absolutně nekontrolovatelný a neutišitelný po dlouhou dobu. Důvodem je rozvíjející se příběh uvnitř mé hlavy do absolutních absurdit.
Rakovina, pro mě taková horší chřipka. Dnes. V té době před 6 lety mi ovšem do smíchu moc nebylo. Popravdě jsem si prošla různými fázemi od „proč zrovna já?“ přes „no a proč ne, na něco se chcípnout musí!“ až ke „k…. já chci žít. Přece to teď nezabalím.“ No a jsem tady.
Zajímavé je, že sice se všemi těmi pocity zápasíte, ale když se pokoušíte odlehčit situaci sarkastickými poznámkami o nevyhnutelnosti smrti, pak se na vás většina vašich blízkých zlobí. Chápu i nechápu. Nikdo z nás přece nechce rakovinu ani žádnou jinou nemoc. A každý se s ní vyrovnáváme po svém, mně pomáhalo mluvení o všem, co se během diagnostiky i léčení se mnou dělo. Prostě jsem se ze všeho potřebovala vymluvit. Spousta lidí ale reagovala „chudinko malá“ nebo „nemluv o tom a o tom, ať to nepřivoláš“. Dost často se někteří kolem cítili trapně, jako bych se měla stydět mluvit o rakovině, jako by to byla hanba, anebo by se mohli nakazit. Naštěstí mám pár skvělých morálních opor, s hlavní nejvrbou Míšou po ruce. Samozřejmě, že to funguje oboustranně.
Byl to docela kolotoč nepříjemných událostí – od autohavárie se zlomenou hrudní kostí v mezidobí lékařského kolečka, tří operací, než se přišlo na to, že je to Hodgkin, chemo, ozařování, padání vlasů, od infekcí jako je 6. dětská nemoc apod., až po aplikaci injekcí proti sraženinám v břiše a na podporu růstu bílých krvinek. Můžu jen říct, že to je teda matroš… Ale jsem jednou z těch šťastnějších, žiju.
Díky rakovině mám neuropatii, díky ní invalidní důchod a díky tomu 6 let stálou kreativní práci jako grafička v sociálním podniku Emit-cz. A taky jsem opět našla sama sebe, nebo spíš nacházím a možná už jen rozvíjím…? To se časem ukáže, co ze mě vyleze.
Měla nemoc vliv na tvoji tvorbu? Životní události nás nepochybně ovlivňují. Dokážeme ve tvé tvorbě najít pomyslný zlom – Věrka před potvorou, Věrka po potvoře?
Věrka před potvorou byla často submisivní, ustrašená, zakomplexovaná ženská, která se hlavně chtěla starat o všechny kolem, jen ne o sebe, nebo spíš měla sebe na posledním místě. Hlavně abych někoho neurazila. Taky jsem se svými kresbami a tím, že jsem výtvarnice, moc nechlubila.
Věrka po potvoře nastoupila na cestu k sobě, a vcelku se to daří, i když se mám ještě stále co učit.
Ale teď už jedu za sebe, svým tempem a svým způsobem, ať se to okolí líbí či nikoliv. Vidím, že čím šťastnější jsem já, tím příjemnější lidi potkávám, třeba jako vás, a tím šťastnější jsou i mé děti.
A co se tvorby týče, připlétají se mi pod ruku štětce a barvy. A když náhodou zapochybuji, jestli to tak může být, řeknu si „A proč ne? Protože chci, protože můžu? Já jsem tvůrce…“
Maluješ na zdi. Sice lidové motivy, ale nechtěla bys někdy vzít do ruky sprej a hodit si na legálu nějaký gráfek? Představ si ty pohledy tvrdé pražské graffiti crew! Minimálně za ně by to stálo :D.
Hmmm, zajímavá otázka, nebo nabídka? No když by byla příležitost, rozhodně bych to zkusila. Už kvůli těm pohledům.
Na svoji první výstavu vzpomíná snad každý. Většinou je doprovázena obrovskou nervozitou, ale také vtipnými a nezapomenutelnými zážitky. Pojď s námi zavzpomínat.
Jaj. Moje první opravdová výstava byla v muzeu v Žarošicích – Mytologie – Obrazy z nevědomí, 24. 3. – 30. 4. 2012, kdy jsem ještě kreslila na kartony pastelkami a tužkou. Byly to takové něžné, naivní kresby, ale mám je stále schované jako odkaz pro budoucí pokolení. Trému jsem měla tehdy a mám ji dodnes před každou výstavou či veřejnou akcí. No a před kamerou jsem nemožně roztržitý a koktající uzlíček nervů… Jako proč točíte zrovna mě? Ty obrazy předávají smysluplnější výpověď…
Mám to tak, že lidi nosí často masky, tak proč jim je chválit a vynášet do nebe, když obraz zachycuje pravou podstatu pocitů umělce. Není třeba slov.
Jaké máš plány pro rok 2022? Kde tě uvidíme nebo uslyšíme?
Zatím jsem instalovala 4. 2. obrazy v Muzeu v Zábřehu. Tak když se budete chtít mrknout, tak tam visím od 5. 2. do 24. 2. a 4. 6. se vystavuji na Polabském Montmartru v Brandýse nad Labem.
Všichni jste srdečně zváni. No a jinak pracuji na vlastních věcech, maluji sklepy, oblečení, tašky, obrazy, průběžně reaguji podle zájmu.
Umělecká skupina Tlustá čára, Autorka: Ivana Kočík