Osada
Jedu!
Když se mě naše kamarádka a fotografka Jana Plavec zeptala, jestli nechci jet s ní a s organizací Češi pomáhají do romských osad na jihovýchodním Slovensku, nebylo třeba dlouho přemýšlet. Řekla jsem ANO!
Před cestou jsem si udělala malou přípravu. Přečetla jsem si články na internetu, našla informace o historii Romů a hodila oko na zajímavé studie. Vše jsem si doplnila o videa z místa a reportáže z YouTube. Knížku Chaos Totalos, která mi byla doporučována, se mi nepovedlo sehnat. Pokud se to povede vám, dejte mi vědět!
Historický popis Romů mi při čtení začal být sympatický. Ve 14. století po Evropě kočovala z místa na místo velká společenství lidí. Skupina Romů se od ostatního obyvatelstva nelišila pouze tím, že měla tmavší pokožku, ale i oblečením a také jiným, někdo by mohl říct značně originálním způsobem života. Tito lidé měli vlastní životní přístupy, měli svůj vlastní jazyk, byli přirozeně temperamentní a také neochotní podřizovat se tlaku většinového obyvatelstva. S trochou nadsázky bych se nebála sebe samotnou způsobem života označit za bílou Romku jednadvacátého století.
Většinovému obyvatelstvu se to však nelíbilo a to, co následovalo další staletí, není nic pěkného. Zatýkání, vraždy, honba, vyčleňování.
Při studování jsem sama sobě kladla otázky a představovala si až trochu idealistické představy o tom, co by bylo, kdyby v minulosti byli lidé k sobě vzájemně tolerantní a nedošlo k tak masivní společenské separaci. Jela bych teď do osad?
Dramatická videa z osad, která ukazují mrtvá zvířata, extrémní nepořádek, drogy a vyhrocené situace komentovat nebudu. Jelikož se orientuji ve světe PR a marketingu, vím, že senzace nejvíce prodávají a občas je to bohužel to, co chceme konzumovat i my sami. A když je poptávka, bude i nabídka!
Není Prešov jako Šariš
Zápisek ze své cesty sepisuji několik měsíců po návratu. Má to své pro i proti. Něco si pamatujete, něco si nepamatujete, něco nikdy nezapomenete a něco také uzraje. Opadla ponávratová euforie a člověk vidí situaci podstatně jasněji.
Příjezd na Slovensko započal ve městě Prešov. Město mě v první moment nikterak neokouzlilo. Kvůli stávajícím COVID restrikcím působilo smutně. Okolo 20. hodiny jsme se rozhodli zajít do města na škopek piva. Naše ubytování, které bylo v hotelu Šariš (1 hvězda na Google hodnocení), jasně předurčilo nutnost co nejrychleji vypadnout a psychicky se připravit na noc v tomhle strašidelném hotelu. Ve městě jsme potkali opilou mládež, ale i ta po chvíli utichla. Člověk by se v tento moment mohl uchýlit do chvíle melancholie a pozorování ticha velkoměsta, ale myšlenky na hotel Šariš nám nedaly pokoj, pořídili jsme dvě piva a šli se odklidit.
Prešov však hned vzápětí ukázal svoji druhou skvělou stránku. Dostali jsme pozvání od Juraje a Tamary Kýrových na ranní guláš! Juraj a Tamara jsou Romové žijící v části Prešova s názvem Solivar. Jestli někdy budete v Prešově a nebudete se cítit dobře, jeďte prosím do čtvrti Solivar. Krásné místo, malované domečky, modré nebe nad hlavou, slunce v zádech.
Jelikož se jednalo o zastávku mezi Prešovem a osadou Hermanovce, došlo u stolu přirozeně i na diskusi o vztazích Romů a majoritní společnosti. V tenhle moment se začnete cítit samozřejmě zvláštně. Jste si vědom historie, ale i současnosti. Jakékoli komentáře, konstatování, obhajoby nebo hledání kompromisů jsou poměrně složité.
Rvete si chlebíček do úst, posloucháte, ale také se snažíte být částečně nepřítomným. Na jednu stranu Vás napadá argument současnosti, kdy společnost v historickém kontrastu nikdy nebyla natolik nakloněna a otevřena všemu a všem, na druhou stranu polykáte trpkou skutečnost a uvědomujete si, že to tak vlastně úplně není.
Jedeme do Osad!
Kde začít!
Příjezd do osady doprovázelo velmi hezké počasí, modré nebe téměř bez mráčku a sluníčko. Při prvním pohledu na domy v osadě člověku samozřejmě otrne. Hledám správný název, jak jednotlivá obydlí nazvat. Jsou to dřevěné, provizorně sbité chatrče. Není zde chodník ani cesta, pouze udusaná hlína. Postupně se k nám a k dodávce s věcmi nahrne většina obyvatel osady. Docházelo k letmému seznámení a pozdravům. Velmi mile nás vítaly místní děti, které ze začátku měly menší ostych, ten však brzy odešel.
Věci ze sbírky naplnily celou dodávku. Sbírka obsahovala oblečení, hygienické potřeby, hračky pro děti a jídlo. Při příjezdu na místo nás vítá Vajda. Vajda je nepsaný šéf osady, který má na starosti pořádek a klid. Jeho další pravomoce mi však více známé nejsou.
Rozdělení sbírky se věnoval Vajda a naše mužská posádka skupiny. Společně s Janou jsme se vydaly poznat okolí, seznámit se s místními a získat zajímavé informace o životě v osadě.
Teto, pozor hovno
Asi tou nejsilnější emocí, kterou mám stále v hlavě, jsou děti.
„Teto, budeš moje mama?“
„Teto, ty voníš.“
„Teto, pozor hovno.“
„Teto, vem si,“ chlapeček otevře ušmudlanou igelitku, do které si vzal sladkosti pro děti, při odmítnutí a pokynu, ať si dobroty užije, řekne „teto nerob,“ a nabízí vám pochutinky dále.
Na tahle slova se nedá zapomenout. Děti jsou velmi kontaktní a po pár minutách se nás ujímají. Chytí nás za ruce a chtějí nám vše ukázat. Ačkoli jsou děti velmi milé a komunikativní, nejde si nevšimnout dopadu prostředí. Mají špinavé oblečení, ruce, obličej. Menší děti jsou velmi bezstarostné. Jako blondýnka zaujmu jejich pozornost i svou barvou vlasů, kterou doteď možná ještě neviděly. „Teto, ty máš světlé vlasy, teto, ty máš modré oči.“ Je to velmi milé a děti si není možné nezamilovat.
Tančí, zpívají, poskakují a chtějí s námi trávit každou chvíli.
Starší děti nám chtějí ukázat fotbalové hřiště, kam chodí hrát. Kevin, mladý brankář dětského týmu, po celou dobu naší návštěvy nesundá své fotbalové rukavice z rukou.
Ptám se dětí, jak často trénují a jak jim fotbal jde. Děti trénují každý den, ale ještě ani jednou nevyhrály. V ten moment mě napadá jediné, ve slušnější formě je pobízím „děti, trénujte více a pořádně a jednou jim všem natrhněte prdel“. Nejsem fotbalový fanoušek, ale tomuhle týmu ohromně fandím a doufám, že jednou to skutečně vyhrajou. A to nejen fotbalový zápas.
Děti jsou komunikativní a velmi slušné. Zajímá mě školní docházka, a jestli a co je ve škole baví. Odpověď je jednoznačná! Baví. Děti se mi svěřují, že v oblečení, které mají teď na sobě, spí, chodí ven a chodí i do školy. A občas se stane, že je do školy kvůli ušpinění nepustí. Tyhle informace se poslouchají těžce a začíná ve mně hlodat větší dávka nasranosti.
Během svého studia před cestou jsem čerpala z dostupných informací. Z článků jsem se dozvěděla, že tento problém existuje a má vliv na docházku dětí. Pokud nejsou děti čisté, nemusí být vpuštěny do školy. Slyšet tyto informace od dětí však problém zabarvuje do rudé barvy.
Jako doma
V osadách jsem navštívila celkem tři domácnosti. Vzájemně se neliší. Ať je obydlí v jakémkoli stavu, není překvapením, že v žádném příbytku nechybí obraz s křesťanskou tématikou.
Jsou to velmi skromné místnosti, ve kterých se odehrává vše a pobývají v nich několikačlenné rodiny včetně novorozenců. V těchto příbytcích se vaří, spí i tráví volný čas. Velikost domácnosti je jeden menší pokoj. Nenaleznete v něm toaletu ani sprchu. Toaletu ani sprchu nenaleznete nikde.
Domy mají trhliny, díry, představa života v deštivém dnu nebo v zimním období je pro mě nepředstavitelná. Při pohledu na přítomné malé děti a novorozence to musí být až život ohrožující.
Udržování pořádku a základní hygieny zdá se býti nemožné. Absence základní infrastruktury, ke které patří i přístup k vodě, toto vše podporuje. Osadou protéká malá tůňka, s ohledem na chybějící
kanalizaci se však domnívám, že varianta využití přírodních zdrojů touto formou bude také nešťastná.
Jediné, co vás při takovém pohledu napadá, je věta „Jak je tohle sakra možné?“
Nesmím zapomenout na milé občerstvení včetně kávy, které nám obyvatelé osady připravili! Na stole je tzv. goja, což je tradiční romský pokrm. Jedná se o střívka, která naplníte bramborovým
těstem, cibulí, česnekem, bylinkami nebo kořením. Tvarem tento pokrm připomíná klobásu.
Většina dospělých obyvatel se v osadě narodila a v osadě zůstává. Poznáváme však i ženu, která se do osady přivdala. Nebo muže, který dojíždí za prací do Ostravy.
Osada se jeví jako osada dětí. Vidíme všude hlavně děti. A vidíme i to, že děti mají děti.
Co dál?
O své cestě do osad jsem si před i po absolvování vyslechla nespočet názorů. Návodů na ideální řešení výše zmiňované problematiky je mnoho. Někdo je zastáncem toho, že se jedná o systémovou chybu a neschopnost integrace romské skupiny do většinové společnosti. Jiní jsou přesvědčeni o neschopnosti přizpůsobení ze strany Romů a situaci vnímají jako jejich vlastní odpovědnost a dobrovolné rozhodnutí žít tímto způsobem. Diskriminaci odmítají.
Slovensko do roku 2020 čerpalo z Evropské unie osm miliard korun na romské programy. Kde a jak tyto peníze skončily a jaké jsou výsledky programů? Tak tyhle informace nedohledáte. Situace v romských osadách se nemění, peníze však čerpány jsou.
Kde končí? Nechť zní tato řečnická otázka.
Slovenská policie vyšetřovala několik případů zvláštních třídenních školicích programů, jako například školení, kde se naučíte sekat trávu nebo pečovat o hospodářská zvířata. Za tyto programy byly účtovány peníze v řádu milionů.
„I hasičské zbrojnice jsou v některých obcích vykazované jako romský projekt. Stačilo starostovi zakroužkovat, že má Romy v obci, a automaticky se ty peníze vykazovaly jako romské,“ vysvětluje postupy zneužívání fondů Peter Pollák, zplnomocněnec slovenské vlády pro romské komunity.
V Evropské unii žije zhruba 500 milionů obyvatel, z toho 10 až 12 milionů Romů. Evropská unie pokládá za ekonomickou, sociální a zejména i morální nutnost Romy začlenit. Největší populační podíl je v Bulharsku a na Slovensku, kde tvoří Romové skoro 10 % populace.
Téma si zaslouží řádnou dávku pozornosti, a to zejména kvůli všudypřítomným dětem, které tvoří hlavní skupinu obyvatel romských osad na Slovensku. Na Slovensku je takových osad 800!
Pokud byste měli zajímavé informace, reálnou zkušenost nebo doporučení, napište nám na info@tlustacara.cz!