Články

S kým si povídáme? Co děláme? Co nás zaujalo a Vás by mohlo taky? Přečtěte si!

Návštěva Majdalenky

Některá témata Vás prostě vezmou za srdce. Když jsme se dozvěděli o spinální svalové atrofii, rozhodli jsme se vyhledat více informací a způsoby, jak můžeme pomoci.

Díky tomu jsme se jedné únorové soboty sešli, abychom navštívili malou holčičku Majdalenku v Teplicích, kam se nedávno přestěhovala se svou maminkou. Majdalenka trpí spinální svalovou atrofií druhého typu a my, Tlustá čára společně s naším VIP hostem, jsme se vydali na první seznamovací návštěvu zjistit, s čím bychom mohli pomoct.

umělecká skupina tlustá čára spinální svalová atrofie SMA majdalenka

Co je vlastně SMA

Co že je ta spinální svalová atrofie? Spinální svalová atrofie, zkráceně SMA, je dědičná genetická choroba projevující se špatnou komunikací mezi mozkem a svaly skrz míchu. Svaly kvůli tomu postupně atrofují a přináší to celou řadu dalších problémů. 

SMÁčci, jak se dětem trpícím SMA slangově říká, tak mají problém ovládat končetiny a třeba se i jen naučit chodit, udržet hlavu, aby jim nepadala, a v horším případě i dýchat. Nejsou ale jakkoliv inteligenčně postiženy, ba naopak.

SMA se dělí na čtyři typy podle toho, v jakém věku se začínají projevovat příznaky. První dva jsou zdaleka nejrozšířenější a trpí jimi asi tři čtvrtiny postižených dětí. Ano, dětí. Spinální svalová atrofie prvního a druhého typu se totiž projevuje u dětí do šesti měsíců a do dvou let věku. Třetí typ se projevuje u dětí předškolního a školního věku, čtvrtý typ pak postihuje dospělé.

A jak se SMA léčí? Žádný z aktuálně známých postupů léčby nevrátí již existující poškození a nevyléčí postižení kompletně. Dokážou ale průběh onemocnění zastavit a zhoršení by již dál nemělo pokračovat. 

V České republice je k léčbě od roku 2017 registrován a používán přípravek Spinraza, od roku 2020 je pro specifické použití k dispozici genová terapie Zolgensma a od roku 2021 je používán lék Evrysdi. V testování jsou další alternativy.

Spinraza je podávána spinální punkcí (injekcí do míšního kanálku) každé 4 měsíce a Zolgensma pouze jednou jako infuze do žíly, která nahradí poškozený gen za syntetický. Pacient ale musí splnit velmi úzká kritéria (věk, váha, protilátky), aby se o léčbu genovou terapií mohl vůbec ucházet. Léčba jak Spinrazou, tak Zolgensmou je již v současnosti hrazena zdravotními pojišťovnami.

Za Majdalenkou

Na návštěvu u Majdalenky se k nám přidal David Matásek a jeho pětiletý syn Toník. David je filmový, seriálový a divadelní herec známý například ze série komedií o životě doktora a nenapravitelného romantika (Jak svět přichází o básníky, Jak básníkům chutná život, atd.), můžete ho pravidelně vidět v hlavní roli krimiseriálu Polda nebo na prknech Národního divadla jako člena tamní činohry. Méně známým faktem o něm též je, že se věnuje dobročinnosti, a Majdalenčin příběh mu tak není lhostejný. Davida si velmi vážíme a jsme rádi, že se rozhodl jet na návštěvu Majdalenky s námi.

Na příjemné sídliště v Teplicích, kam se Majdalenka s maminkou nedávno přestěhovaly, jsme dorazili v sobotu před polednem a zanedlouho jsme se u dveří vítali s Majdalenkou, její maminkou a babičkou a s kočkou Vanessou. Potřásli jsme si rukama, předali dárky a kolegyně Veronika s Davidovým synem Toníkem se spolu s Majdalenkou, její babičkou a Vanessou vydali prozkoumat Majdalenčin pokojík, zatímco my jsme s Davidem a Majdalenčinou maminkou zůstali v kuchyni u kávy a vyprávění Majdalenčina příběhu.

Majdalenčin příběh

Majdalenka je roztomilá a inteligentní skoro tříletá holčička s blond vlasy, velkýma hnědýma očima a pozitivním pohledem na svět, která si ráda hraje s Vanessou. Od malička měla problémy s pohybem – špatně se jí lezlo a nechtěla ležet na bříšku. Maminka se proto vydala zjišťovat, co by mohlo být v nepořádku, a Majdalenka podstoupila dlouhou sérii vyšetření. Spinální svalovou atrofii II typu u Majdalenky objevili 13. srpna 2021 v pražské Thomayerově nemocnici.

Pro maminku to byl šok. Naštěstí bylo možné okamžitě zahájit léčbu přípravkem Spinraza, což Majdalence ulevilo a zlepšilo vyhlídky. Za 14 dní dostala ještě druhou dávku Spinrazy a pak přišlo překvapení v podobě pojišťovny, jež maminku informovala, že Majdalence bude proplacena genová terapie.

Genová terapie je podávána pouze jednou infuzí, kterou není třeba opakovat a má za cíl nahradit poškozený gen jeho syntetickou variantou, na rozdíl od Spinrazy, kterou je třeba podávat každé 4 měsíce spinální punkcí, což rozhodně není příjemný zážitek. Majdalenka pod dohledem maminky podstoupila genovou terapii 9. září 2021 s několika nežádoucími příznaky jako nechutenství a teploty, ale podařilo se je překonat a nyní už je opět veselá.

Každý ze SMÁčků je nemocí postižen trochu jiným způsobem. Někteří například dokážou trochu chodit, ale mají problém udržet hlavičku vzpřímeně nebo mají problém dýchat. Majdalenka má postiženou část bříška. Kvůli tomu má problémy s trávením a její motorika je trochu zvláštní, protože kompenzuje svaly v břiše, které nefungují správně. Zatím se nedokáže postavit ani chodit, ale leze a prozkoumává byt, ve kterém s maminkou bydlí, velmi aktivně po čtyřech.

Kde Majdalenku najít a jak přispět

umělecká skupina tlustá čára spinální svalová atrofie SMA Majdalenka

Číslo účtu: 2402029307/2010

IBAN: CZ9820100000002402029307

BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Rehabilitace a pomůcky

Aby Majdalenka mohla dělat další pokroky, je potřeba pobyt ve specializovaném rehabilitačním centru Hájek. V tomto centru se zaměřují na pacienty s takto specifickými problémy, je ale nutné tam dlouhodobě pravidelně jezdit a rehabilitace opakovat. Návštěva v centru Hájek ovšem rozhodně není levnou záležitostí, jeden čtrnáctidenní rehabilitační pobyt vyjde na 80 000 Kč a Majdalenka je ideálně potřebuje opakovat alespoň čtyřikrát ročně.

Majdalenčina prognóza od lékařů je, že pokud bude mít štěstí, tak snad někdy bude schopna vstát a popojít, specialisté v Hájku si myslí, že s intenzivní terapií ji budou schopni naučit chodit na krátké vzdálenosti (např. dojít si sama na toaletu).

Dalším problémem malé Majdalenky je trávení. Díky problémům se svaly v bříšku potřebuje speciální vozíček/lehátko, které ji udrží ve správné vertikální poloze pro podporu fungování zažívání. Navíc i když není v Hájku, potřebuje i nespecializovanou rehabilitaci, a tak podstupuje i pravidelné udržovací rehabilitace v Teplicích.

Nesnadné je pro Majdalenku i sezení. Nyní čeká na speciální židličku, kterou potřebuje, protože ji je nutné kvůli ochablým břišním svalům držet ve správné poloze, aby jí sezení nedeformovalo páteř a nezpůsobilo skoliózu, což by jí s věkem mohlo sezení dokonce úplně znemožnit.

Problémem je i ježdění ven. Majdalenka má jeden dětský vozíček, jedná se ale o vozíček do interiéru, který není koncipovaný na ježdění po nerovném terénu a přes obrubníky. Jediný vozíček, který jim pojišťovna nabídla na venkovní užívání, je vozík pro větší děti, do kterého by bylo potřeba Majdalenku složitě umístit a vypodložit a udržet stejně jako v židli. Specializovaný vozík splňující její požadavky je další velký výdaj, který maminka Majdalenky právě řeší

Pomáhají Majdalence

Majdalenka s maminkou bydlí v Teplicích v novém bytě poblíž rodičů Majdalenčiny maminky a zbytku rodiny. Ta se okolo Majdalenky velmi semkla a díky jejich snaze jim pomáhá i spousta teplických obyvatel.

Bratr Majdalenčiny maminky pomohl se založením transparentního účtu, jeho fotbalový tým vydražil dresy a zaplatil některé výdaje, otec maminky, který je zástupce ředitele na jedné z tamních škol, sehnal další podporu přes rodinné přátele.

Nadace O2 pomohla peněžním darem na rehabilitační pobyt, Dobrý anděl posílá měsíčně příspěvek na pokrytí dalších výdajů. Díky tomu má Majdalenka aktuálně zaplaceny ještě 3 pobyty v Hájku, hipoterapii (ježdění na speciálně trénovaném koni, který pomáhá pohybem svého hřbetu v kroku) a již zmíněný speciální vozík/lehátko na podporu krevního oběhu a trávení.

Pomoc organizace Raná péče byla neocenitelná zejména v začátku, kdy po stanovení diagnózy v pražské Thomayerově nemocnici maminku s Majdalenkou navštívili a poskytli jim prvotní pomoc. Organizace stále posílá na výpomoc jednou měsíčně na několik hodin své pracovníky.

A jak dál?

Majdalenka má za sebou úspěšnou genovou terapii a je velmi mobilní, zvídavá a inteligentní. Má ráda společnost dětí a je hravá a kamarádská, s Davidovým synem Tondou strávili příjemných několik hodin hraním si u ní v pokojíku. Jak jsme zjistili, je i technicky zdatná. Hracího medvídka na chvíli objala a pak nás požádala, ať jí ho rozděláme, začala si hrát s nastavením jeho zvuků a osvětlení a naučila se ho během chvilky přepínat, zapnout a vypnout. 

Maminka Majdalenky je nesmírně statečná žena, vůbec si nestěžovala na osud a bylo vidět, že je jí vlastně hloupé si komukoliv říkat o peníze, ačkoliv je výhledově samozřejmě potřebovat budou. Chce Majdalenku dovést k co největší samostatnosti.

Matčina část rodiny je semknutá, pomáhají i obyvatelé Teplic a díky žádostem dostávají dary od malých i velkých nadací. Žijí v pěkném bytě na sídlišti s výhledem na Doubravku, babička a dědeček bydlí o několik několik ulic opodál a nejdůležitější péče je na nějakou dobu zařízena, i když co bude příští rok je pořád ještě ve hvězdách.

To, co je aktuálně potřeba, je pro Majdalenku sehnat specializovaný vozíček pro venkovní použití, zajistit pokračování v co nejintenzivnější péči a pravidelné návštěvy rehabilitačního centra Hájek. Je to proto, že Majdalenka je ve věku, kdy se intenzivně vyvíjí, a čím intenzivněji do šesti let věku cvičí a pracuje na zlepšení svých schopností, tím větší má šanci, že bude schopná i vstát a možná krátce chodit.

K zajištění tohoto cíle by se Majdalenčině mamince hodila pomoc s byrokracií. Nadace přispívají na základě vyplněných a podaných formulářů se žádostí o pomoc. Každý tento formulář je ale trochu jiný a vyžaduje různou úroveň detailů a rozsahu informací, není je tudíž možné vyplnit pouze jednou a pak kopírovat. Bylo by tak ideální najít někoho, kdo by mohl rodině pomoci se žádostmi o dary.

Navíc by mamince pomohla i výpomoc s úklidem a s domácností. Přítomnost chůvy si ovšem, jak sama říká, nedokáže představit. Po rehabilitacích je vždy ráda, když jsou s Majdalenkou spolu a může se jí plně věnovat.

My bychom Majdalence rádi pomohli se získáním vozíčku a se zajištěním pomoci s administrativou a formuláři. Podnikáme v tomto směru další kroky a vytvořili jsme si s ní a s její rodinou upřímné přátelství.

Transparentní účet Majdalenky

umělecká skupina tlustá čára spinální svalová atrofie SMA Majdalenka

Číslo účtu: 2402029307/2010

IBAN: CZ9820100000002402029307

BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

Umělecká skupina Tlustá čára, Autor: Jan Hůlek, Korektura: Anna Jechová, Ivana Kočík

Osada

Jedu!

Když se mě naše kamarádka a fotografka Jana Plavec zeptala, jestli nechci jet s ní a s organizací Češi pomáhají do romských osad na jihovýchodním Slovensku, nebylo třeba dlouho přemýšlet. Řekla jsem ANO!

Před cestou jsem si udělala malou přípravu. Přečetla jsem si články na internetu, našla informace o historii Romů a hodila oko na zajímavé studie. Vše jsem si doplnila o videa z místa a reportáže z YouTube. Knížku Chaos Totalos, která mi byla doporučována, se mi nepovedlo sehnat. Pokud se to povede vám, dejte mi vědět!

Historický popis Romů mi při čtení začal být sympatický. Ve 14. století po Evropě kočovala z místa na místo velká společenství lidí. Skupina Romů se od ostatního obyvatelstva nelišila pouze tím, že měla tmavší pokožku, ale i oblečením a také jiným, někdo by mohl říct značně originálním způsobem života. Tito lidé měli vlastní životní přístupy, měli svůj vlastní jazyk, byli přirozeně temperamentní a také neochotní podřizovat se tlaku většinového obyvatelstva. S trochou nadsázky bych se nebála sebe samotnou způsobem života označit za bílou Romku jednadvacátého století.

Většinovému obyvatelstvu se to však nelíbilo a to, co následovalo další staletí, není nic pěkného. Zatýkání, vraždy, honba, vyčleňování.

Při studování jsem sama sobě kladla otázky a představovala si až trochu idealistické představy o tom, co by bylo, kdyby v minulosti byli lidé k sobě vzájemně tolerantní a nedošlo k tak masivní společenské separaci. Jela bych teď do osad?

Dramatická videa z osad, která ukazují mrtvá zvířata, extrémní nepořádek, drogy a vyhrocené situace komentovat nebudu. Jelikož se orientuji ve světe PR a marketingu, vím, že senzace nejvíce prodávají a občas je to bohužel to, co chceme konzumovat i my sami. A když je poptávka, bude i nabídka!

Není Prešov jako Šariš

Zápisek ze své cesty sepisuji několik měsíců po návratu. Má to své pro i proti. Něco si pamatujete, něco si nepamatujete, něco nikdy nezapomenete a něco také uzraje. Opadla ponávratová euforie a člověk vidí situaci podstatně jasněji.

Příjezd na Slovensko započal ve městě Prešov. Město mě v první moment nikterak neokouzlilo. Kvůli stávajícím COVID restrikcím působilo smutně. Okolo 20. hodiny jsme se rozhodli zajít do města na škopek piva. Naše ubytování, které bylo v hotelu Šariš (1 hvězda na Google hodnocení), jasně předurčilo nutnost co nejrychleji vypadnout a psychicky se připravit na noc v tomhle strašidelném hotelu. Ve městě jsme potkali opilou mládež, ale i ta po chvíli utichla. Člověk by se v tento moment mohl uchýlit do chvíle melancholie a pozorování ticha velkoměsta, ale myšlenky na hotel Šariš nám nedaly pokoj, pořídili jsme dvě piva a šli se odklidit.

Prešov však hned vzápětí ukázal svoji druhou skvělou stránku. Dostali jsme pozvání od Juraje a Tamary Kýrových na ranní guláš! Juraj a Tamara jsou Romové žijící v části Prešova s názvem Solivar. Jestli někdy budete v Prešově a nebudete se cítit dobře, jeďte prosím do čtvrti Solivar. Krásné místo, malované domečky, modré nebe nad hlavou, slunce v zádech.

Jelikož se jednalo o zastávku mezi Prešovem a osadou Hermanovce, došlo u stolu přirozeně i na diskusi o vztazích Romů a majoritní společnosti. V tenhle moment se začnete cítit samozřejmě zvláštně. Jste si vědom historie, ale i současnosti. Jakékoli komentáře, konstatování, obhajoby nebo hledání kompromisů jsou poměrně složité.

Rvete si chlebíček do úst, posloucháte, ale také se snažíte být částečně nepřítomným. Na jednu stranu Vás napadá argument současnosti, kdy společnost v historickém kontrastu nikdy nebyla natolik nakloněna a otevřena všemu a všem, na druhou stranu polykáte trpkou skutečnost a uvědomujete si, že to tak vlastně úplně není.

Jedeme do Osad!

Kde začít!

Příjezd do osady doprovázelo velmi hezké počasí, modré nebe téměř bez mráčku a sluníčko. Při prvním pohledu na domy v osadě člověku samozřejmě otrne. Hledám správný název, jak jednotlivá obydlí nazvat. Jsou to dřevěné, provizorně sbité chatrče. Není zde chodník ani cesta, pouze udusaná hlína. Postupně se k nám a k dodávce s věcmi nahrne většina obyvatel osady. Docházelo k letmému seznámení a pozdravům. Velmi mile nás vítaly místní děti, které ze začátku měly menší ostych, ten však brzy odešel.

Věci ze sbírky naplnily celou dodávku. Sbírka obsahovala oblečení, hygienické potřeby, hračky pro děti a jídlo. Při příjezdu na místo nás vítá Vajda. Vajda je nepsaný šéf osady, který má na starosti pořádek a klid. Jeho další pravomoce mi však více známé nejsou.

Rozdělení sbírky se věnoval Vajda a naše mužská posádka skupiny. Společně s Janou jsme se vydaly poznat okolí, seznámit se s místními a získat zajímavé informace o životě v osadě.

Teto, pozor hovno

Asi tou nejsilnější emocí, kterou mám stále v hlavě, jsou děti.

„Teto, budeš moje mama?“

„Teto, ty voníš.“

„Teto, pozor hovno.“

„Teto, vem si,“ chlapeček otevře ušmudlanou igelitku, do které si vzal sladkosti pro děti, při odmítnutí a pokynu, ať si dobroty užije, řekne „teto nerob,“ a nabízí vám pochutinky dále.

Na tahle slova se nedá zapomenout. Děti jsou velmi kontaktní a po pár minutách se nás ujímají. Chytí nás za ruce a chtějí nám vše ukázat. Ačkoli jsou děti velmi milé a komunikativní, nejde si nevšimnout dopadu prostředí. Mají špinavé oblečení, ruce, obličej. Menší děti jsou velmi bezstarostné. Jako blondýnka zaujmu jejich pozornost i svou barvou vlasů, kterou doteď možná ještě neviděly. „Teto, ty máš světlé vlasy, teto, ty máš modré oči.“ Je to velmi milé a děti si není možné nezamilovat.

Tančí, zpívají, poskakují a chtějí s námi trávit každou chvíli.

Starší děti nám chtějí ukázat fotbalové hřiště, kam chodí hrát. Kevin, mladý brankář dětského týmu, po celou dobu naší návštěvy nesundá své fotbalové rukavice z rukou.

Ptám se dětí, jak často trénují a jak jim fotbal jde. Děti trénují každý den, ale ještě ani jednou nevyhrály. V ten moment mě napadá jediné, ve slušnější formě je pobízím „děti, trénujte více a pořádně a jednou jim všem natrhněte prdel“. Nejsem fotbalový fanoušek, ale tomuhle týmu ohromně fandím a doufám, že jednou to skutečně vyhrajou. A to nejen fotbalový zápas.

Děti jsou komunikativní a velmi slušné. Zajímá mě školní docházka, a jestli a co je ve škole baví. Odpověď je jednoznačná! Baví. Děti se mi svěřují, že v oblečení, které mají teď na sobě, spí, chodí ven a chodí i do školy. A občas se stane, že je do školy kvůli ušpinění nepustí. Tyhle informace se poslouchají těžce a začíná ve mně hlodat větší dávka nasranosti.

Během svého studia před cestou jsem čerpala z dostupných informací. Z článků jsem se dozvěděla, že tento problém existuje a má vliv na docházku dětí. Pokud nejsou děti čisté, nemusí být vpuštěny do školy. Slyšet tyto informace od dětí však problém zabarvuje do rudé barvy.

Jako doma

V osadách jsem navštívila celkem tři domácnosti. Vzájemně se neliší. Ať je obydlí v jakémkoli stavu, není překvapením, že v žádném příbytku nechybí obraz s křesťanskou tématikou.

Jsou to velmi skromné místnosti, ve kterých se odehrává vše a pobývají v nich několikačlenné rodiny včetně novorozenců. V těchto příbytcích se vaří, spí i tráví volný čas. Velikost domácnosti je jeden menší pokoj. Nenaleznete v něm toaletu ani sprchu. Toaletu ani sprchu nenaleznete nikde.

Domy mají trhliny, díry, představa života v deštivém dnu nebo v zimním období je pro mě nepředstavitelná. Při pohledu na přítomné malé děti a novorozence to musí být až život ohrožující.

Udržování pořádku a základní hygieny zdá se býti nemožné. Absence základní infrastruktury, ke které patří i přístup k vodě, toto vše podporuje. Osadou protéká malá tůňka, s ohledem na chybějící
kanalizaci se však domnívám, že varianta využití přírodních zdrojů touto formou bude také nešťastná.

Jediné, co vás při takovém pohledu napadá, je věta „Jak je tohle sakra možné?“

Nesmím zapomenout na milé občerstvení včetně kávy, které nám obyvatelé osady připravili! Na stole je tzv. goja, což je tradiční romský pokrm. Jedná se o střívka, která naplníte bramborovým
těstem, cibulí, česnekem, bylinkami nebo kořením. Tvarem tento pokrm připomíná klobásu.

Většina dospělých obyvatel se v osadě narodila a v osadě zůstává. Poznáváme však i ženu, která se do osady přivdala. Nebo muže, který dojíždí za prací do Ostravy.

Osada se jeví jako osada dětí. Vidíme všude hlavně děti. A vidíme i to, že děti mají děti.

Co dál?

O své cestě do osad jsem si před i po absolvování vyslechla nespočet názorů. Návodů na ideální řešení výše zmiňované problematiky je mnoho. Někdo je zastáncem toho, že se jedná o systémovou chybu a neschopnost integrace romské skupiny do většinové společnosti. Jiní jsou přesvědčeni o neschopnosti přizpůsobení ze strany Romů a situaci vnímají jako jejich vlastní odpovědnost a dobrovolné rozhodnutí žít tímto způsobem. Diskriminaci odmítají.  

Slovensko do roku 2020 čerpalo z Evropské unie osm miliard korun na romské programy. Kde a jak tyto peníze skončily a jaké jsou výsledky programů? Tak tyhle informace nedohledáte. Situace v romských osadách se nemění, peníze však čerpány jsou.

Kde končí? Nechť zní tato řečnická otázka.

Slovenská policie vyšetřovala několik případů zvláštních třídenních školicích programů, jako například školení, kde se naučíte sekat trávu nebo pečovat o hospodářská zvířata. Za tyto programy byly účtovány peníze v řádu milionů.

„I hasičské zbrojnice jsou v některých obcích vykazované jako romský projekt. Stačilo starostovi zakroužkovat, že má Romy v obci, a automaticky se ty peníze vykazovaly jako romské,“ vysvětluje postupy zneužívání fondů Peter Pollák, zplnomocněnec slovenské vlády pro romské komunity.

V Evropské unii žije zhruba 500 milionů obyvatel, z toho 10 až 12 milionů Romů. Evropská unie pokládá za ekonomickou, sociální a zejména i morální nutnost Romy začlenit. Největší populační podíl je v Bulharsku a na Slovensku, kde tvoří Romové skoro 10 % populace.

Téma si zaslouží řádnou dávku pozornosti, a to zejména kvůli všudypřítomným dětem, které tvoří hlavní skupinu obyvatel romských osad na Slovensku. Na Slovensku je takových osad 800!

Pokud byste měli zajímavé informace, reálnou zkušenost nebo doporučení, napište nám na info@tlustacara.cz!

Maruška

My z umělecké skupina Tlustá čára jsme se rozhodli pro Vás tentokrát vyzpovídat naši kamarádku Marii. Nahlédli jsme do jejího uměleckého i osobního života. Maruška totiž stejně jako my tvoří, a to i přesto, že se potýká se závažným zdravotním omezením. Má náš obdiv a velmi jí fandíme!

umělecká skupina tlustá čára spinální svalová atrofie SMA Maruška

Jak to všechno začalo?

Na gymnáziu Maruška tíhla k malování, bavilo ji, ale kvůli omezenému pohybu rukou jí malba nešla. Když se rozhodovala mezi hudební a výtvarnou výchovou, rozhodla se pro tu hudební. Touha po umění a tvorbě jí však zůstala.

Po maturitě Maruška brouzdala po internetu a uviděla demoverzi programu, který umožňuje kreslit na počítači. Tahle varianta tvorby ji zaujala a zajímalo ji, co to je a jak se s tím dá pracovat. Program simuloval kresbu tužkou, štětcem a křídou.

Zkusila si tedy vzít online štětec a udělat svou první čáru. Určitě šlo o Tlustou čáru 😊. Než se v této technice zdokonalila a nakreslila svůj první obrázek, nějakou dobu to trvalo. Při tvorbě si zvykla poslouchat oblíbenou hudbu a vytvořila si sama pro sebe formu jakési muzikoterapie. První její malba vznikla u písní Woodkida, velmi ráda tvoří u písní kapely Nightwish, filmového skladatele Thomase Bergersena, Adama Uličného nebo kapely Jelen.

Maruška měla pár výstav ve Žďáru nad Sázavou – v Městském divadle, v Knihovně Matěje Josefa Sychry a v Biskupském Gymnáziu. Do podpisové knihy pro návštěvníky se na výstavách podepsal pan Josef Abrhám nebo Matěj Ruppert. Jeden obrázek věnovala také Lucii Bílé.

Do dnešního dne namalovala asi 200 obrázků. Mezi její oblíbené barvy patří fialová, červená a černá.

Maruška

Maruška pochází z vesnice u Žďáru nad Sázavou. Od narození trpí spinální svalovou atrofií (SMA) a pohybuje se na elektrickém vozíku. Ač by se ráda osamostatnila a odlehčila své rodině, bydlí u svých rodičů, kteří jsou oba ve starobním důchodu a pečují o ni. Kvůli nemoci potřebuje 24 hodinovou asistenci, která je velmi nákladná a měsíční péče se blíží částce 100 000 Kč, což není v jejích silách zajistit.

Od roku 2020 podstupuje nově schválenou léčbu lékem Spinraza ve Fakultní nemocnici Brno. Ta přináší pro Marušku novou naději. Každý rok také jezdí s maminkou do rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí, v minulosti podstupovala rehabilitace v Košumberku v Hamzově léčebně. Tohle místo si zamilovala.

Uvědomuje si, že v podobné situaci, jako je ona, jsou i další lidé postižení touto nemocí. Věnuje se psychologii a vážně přemýšlí o zahájení oficiálního studia. Snaží se také pomáhat lidem se stejnou nemocí a podporovat je.

Je to rebel!

Maruška o sobě říká, že kdyby neměla SMA, byla by rebel, a my tomu jednoznačně věříme! Vůbec nás nepřekvapuje, že pravidelně navštěvuje legendární hudební festival Masters of Rock ve Vizovicích, má ráda výlety, grilování a cestování po ČR. Jejím dalším snem je podívat se i do zahraničí, navštívit USA nebo Moskvu.

Jak jsme již zmiňovali v úvodu, Maruška narazila na malování na internetu. Má totiž velmi kladný vztah k PC a technologiím. Z IT dokonce maturovala, proto není divu, že je milovnicí počítačových her. I její králíček má jméno Fredrik, po švédském vývojáři hry Haven and Hearth.  Při téhle hře mimochodem poznala ruského akademického malíře, který jí u 3 obrázků dělal linky a ona je v PC domalovala.

Maruška nám také prozradila, že svou uměleckou vášeň ke tvorbě tajila. Nikomu o své tvorbě neřekla asi rok a s humorem dodává, že si její máma musela myslet, že sleduje porno, protože vždy, když přišla do pokoje, něco rychle schovala. Jak jsme psali, Maruška je rebel! 😀

Další informace o Marušce naleznete na jejích osobních sítích

Rozhovor

Ve tvém díle vidíme velkou inspiraci přírodou a naturálními vzory. Co dalšího tě v tvorbě inspiruje? Jaká témata ráda ztvárňuješ?

Zkouším všechna možná témata i třeba podle youtube, ale samozřejmě se to málokdy podobá, protože ve videích to nekreslí v počítači jako já, ale používají reálné štětce. Malíř si může namočit štětec do dvou barev naráz, což v programu, který mám, nejde. Aspoň nevznikne plagiát, ale úplně nové dílo :D, teda většinou to tak dopadne. Nejraději maluju asi stromy a abstraktní obrázky.

V textu zmiňuješ, že máš problém s hybností horních končetin, jakým způsobem tedy probíhá malba v počítačovém programu? Prozradíš nám, v jakém programu svá díla vytváříš?

Program se jmenuje Artrage. Zkoušela jsem ještě jeden, u kterého barvy i stékaly a daly se rozfoukat brčkem, ale počítač to absolutně nezvládal. Maluji obyčejnou myškou, jinak jde koupit k programu tužka, která reaguje na náklon a tlak. Tu bohužel nemohu kvůli omezené hybnosti používat. Myš se dá posunout, kdežto tužka – tam kde se člověk dotkne hrotem snímací podložky, tam se i dotkne na obrazovce. Levý roh podložky = levému rohu obrazovky.

Z tvých osobních fotek čiší neuvěřitelná energie a úsměv nechybí snad nikde. I přesto tvůj životní příběh není vůbec jednoduchý. Kdy ti bylo SMA diagnostikováno?

To už mi někdo říkal, nevím, asi je to tím, že moc věcí nezažívám, a tak když náhodou někam jedeme, tak jsem happy. Obecně mi SMA nevadí, miluju cestování, v létě bych mohla lítat venku celý den. Ale bohužel jediný, kdo mě někam bere, je máma a už jí je 65, takže to není už tak ideální a občas musím škemrat a pohádáme se, což je vyčerpávající. Bylo by fajn mít více lidí na výlety, protože mám upravené auto, takže v tomhle limit nemám, ale zatím se nikdo takový nenašel. A platit si někoho na výlety, to mi přijde divné, neosobní, smutné, jako kdyby si člověk platil kamarády. Tím nekritizuji služby a lidi, kteří je využívají, jen mně osobně přijde smutné, že člověk nemůže pro člověka udělat něco bez odměny. Obecně se mi nelíbí, jak je to ve světě nastavené, ale tohle filozofování by bylo na dlouho.

Diagnózu mi stanovili v 9 měsících. Onemocnění se tehdy potvrdilo i genetickým vyšetřením v německém Bonnu, kde mi původní stupeň I. změnili na stupeň příznivější, tedy SMA II. Vyšetřoval mě i známý prof. Václav Vojta na setkání neurologů v Novém Městě na Moravě.

Ten, kdo to nezažil, si situaci dokáže jen velmi těžce představit. Mohla bys nám v kostce popsat svůj den se SMA? Jak ti naši čtenáři případně můžou pomoci a podpořit tě?

Nevím, zda to mám popisovat, protože to není nic moc zajímavého. Momentálně to vždy přirovnávám k bláznění kolem covid opatření. Lidi brblají, protestují a neváží si toho, co mají, a přitom já v covid situaci absolutně nepociťuji žádnou změnu ve svém životě. Lidi by si měli uvědomit, že i ta nejpřísnější opatření jsou pro někoho běžným životem.

Jediné, co mě štve na této diagnóze, je to, že někoho k sobě potřebujete. Člověk je v sobě uvězněn, a přitom nespáchal žádný zločin, a ještě si musí za svobodu platit, protože to státní sféru nezajímá. Kamarádka, která je životní situací odkázaná jen na asistenci, se sotva vejde do částky, kterou stát dává. Řekla mi, že už se jí stalo, že se musela počůrat, protože asistenci má jen 5 hodin za den a zbytek čeká sama. A tak nepije a ničí si ledviny… měli by si to všichni zdravý zkusit. Už by to chtělo vymyslet robotického asistenta :D. A ještě jedna věc mě štve, že nás “zdravé“ okolí vnímá, že jsme odlišní. Přitom to samé o vás bychom mohli říct i my, ale neříkáme a neškatulkujeme, že třeba my jsme ti výjimeční a vy jste ty divné zdravé kopie. 😀

Teď v zimě v podstatě nikam nechodím. Vstanu cca v 10h, máma mě obleče, wc, prostě vše… dá mě k PC a u něj i jím. Občas, když má sílu, se mnou pocvičí. V podstatě jsem od 10h do 23h na počítači, maluju, koukám na filmy, hraju, když ruce dovolí, né vždy mám sílu. Stačí trochu jinak sedět a ani se nenajím. Taky si píšu s pár lidmi. Dříve za mnou chodilo více návštěv, ale už mají svoje životy a tak to není nic moc. Pár věrných mi zůstalo, ale taky se vídáme jen párkrát do roka.

V létě je to o něco lepší, to můžu i na zahradu a občas jdeme do lesa nebo na výlet a na měsíc do rehabilitačního ústavu, to je jediné živější období v mém životě. Je vtipné, jak tam všichni říkají, že se těší domů, a já vždy říkám, že bych se tam odstěhovala. Vlastně mám odjakživa ráda i pobyty v nemocnici, vyšetření samozřejmě ne, ale jsem mezi lidmi a to je fajn. To mi asi chybí nejvíc, kontakt s lidmi, psaní v chatu to moc nenahradí.

A jak mi čtenáři mohou pomoci, hmm, to je těžké. Nerada si říkám o pomoc a už vůbec ne o peníze, tahle nemoc, co ničí mnohé, mě ještě nedostala. 😀 Nemám k penězům kladný vztah, a přitom je k životu potřebuji, to mě hrozně štve.

Nelíbí se mi úplně, že mladé maminy ihned škemrají a cpou dítě do médií, aby je lidi litovali a posílali jim peníze. Asi je to někdy třeba, ale ne vždy. Hlavně stát pak takové věci neřeší, když se na to seskládají lidi. Za mého mládí byla asi jen jedna nadace a jediné, co mi dali, byla malinká jednorázová částka na motomed (rotoped na ruce a nohy), a zbytek věcí jsme si hradili sami. Když bylo něco drahé, tak jsem to prostě neměla, a až teď po 30 letech jsem využila jednu nadaci na pár drobností.

Budu ráda, když čtenářům můj příběh či moje tvorba udělá radost nebo vyšle cokoliv pozitivního do jejich života, takže o nic žádat nebudu. :))

Nejde si nevšimnout, že jsi velmi aktivní, i přes své zdravotní komplikace se snažíš žít naplno. Co plánuješ na rok 2022? Můžou se naši sledující těšit na nějakou tvoji výstavu?

To já bych byla i aktivnější, jen k tomu bohužel potřebuji pomoc druhého, a to, jak jsem už psala, je v 99 % máma. Moje ségra se mnou jezdí na fesťák do Vizovic, je tam se mnou, pomáhá mi, líčí mě, dělá mi účesy. Jsem jí za to velmi vděčná. Vím, že některá hudba není její šálek kávy, i tak si ale udělá čas, vezme dovolenou a jede se mnou. Jsem moc vděčná svojí rodině, že se o mě ve všem stará, i když je to často velmi náročné.

Výstavu na rok 2022 žádnou neplánuji, až na tu od vás, pokud to dopadne 😊.

Umělecká skupina Tlustá čára, Autorka: Ivana Kočík

Věrka alias Schiggy

Naše skupina Tlustá čára se pro Vás rozhodla vyzpovídat naši kamarádku, ilustrátorku, malířku, grafičku, výtvarnici a děvčiču z Rýmařova. Věrka kromě těchto rolí zastává i rolu mámy dvou pubertálních výrostků. Pojďte se společně s námi podívat na její cestu, na které není vždy na růžích ustláno a na to, jak se žije a přežívá s těžkou nemocí.

umělecká skupina tlustá čára Věrka Dupynová Schiggy

Kreslení se věnuje od dětství, již jako dítě školou povinné ji bavily fixy. Brzy jí však bylo vštípeno, že tohle není úplně vhodná technika pro umělce. Navštěvovala totiž výtvarný kroužek na ZUŠ a zde byly preferovány klasické výtvarné techniky. Ale díky skvělému, leč přísnému učiteli Materovi si osvojila základy uměleckých stylů a technik od akvarelu po drhání. Díky tomu zjistila, že se vcelku rychle dokáže naučit nové výtvarné postupy, což se jí hodí dodnes.

Po dlouholetém výtvarném hledání se však ke svým oblíbeným fixům a jiným markerům vrátila a tuto techniku malování rozvíjí dál.

Tak trochu infantilní a mírně chaotická umělecká duše tráví svůj čas především tvořením či vymýšlením nových výtvarných prací a rozvojem své vlastní techniky, kterou s hrdostí nazývá Lyrickou perokresbou.

Linkou, často vedenou na barevném podkladu, vypráví příběhy svého světa, konkrétních témat, lidí, fauny i flory a dokonce i budov. Nejnovějším tématem, jímž se daná autorka zabývá, je folklorní ornamentika, kterou předkládá divákovi k potěše oka i pohlazení duše formou vlastních ozdobných linek.

Cizí jí nejsou ani jiné směry pomáhající jejímu rozvoji. A když jí něco moc nejde, tak to nevzdává. Trpělivosti a houževnatosti ji naučily životní zkušenosti, a to hlavně setkání s rakovinou, díky níž sice má jistý hendikep, ale ten jí na druhou stranu zajistil pracovní příležitost v sociálním podniku EMIT-cz.

Věrka se s námi podělila o svou zkušenost z dob, kdy jí bylo kvůli léčbě (ozařování i chemoterapie) Hodgkinova lymfomu v břiše opravdu těžko. Poskytla nám citaci ze svého osobního deníku.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a i to se přežije.

Tak nějak takto zní motto mých posledních dnů po absolvování několika léčebných procedur spojených s chemoterapií. Nebudu rozvádět aplikace medikativ, ale spíš stavy s tím spojené. Kromě žaludečních a střevních potíží se přidala mykóza do dolních partií ženského těla a já nevěděla, co dřív řešit a mazat. Ke všemu po podání injekcí s bílými krvinkami jsem zažila neskutečnou noc, kterou jsem se, přiznávám, promodlila, protože takový kostikrut (můj vlastní odborný termín) jsem v životě nezažila. No, a aby toho nebylo málo, tak dva dny poté mi odpoledne vypadaly vlasy.

Tedy ne všechny, jenom polovina. Uznejte ovšem, že s takovou fazónkou se nedá jít mezi lidi, a tak jsem od 22. srpna holá jako kolínko. Zůstalo mi obočí a řasy, a tak vypadám spíše jako avantgardní umělkyně.

To odpoledne se váže nejen s vlasy, ale i příhodou s dětmi. Přišla jsem domů, prohrábla si svoji extrémní kštici a ejhle, chomáč vlasů mi zůstal v dlani. Nejdřív jsem se zarazila. Sice jsem něco takového čekala, ale již po prvním chemu? No to snad ne. Nic naplat, šla jsem si ty vypadlé prameny vyčesat. Brzy jsem zjistila, že to nemá cenu, a tak šly vlasy z hlavy dolů strojkem. Tak to bylo lepší, přece nebudu pelichat?

Děti mě celou dobu pozorovaly mezi dveřmi do koupelny. Z jejich výrazu bylo patrné, že nevědí jak se tvářit, zda brečet či se smát. Pomohla jsem jim. Jakmile bylo dílo dokonáno a hlavinka mi házela prasátka na všechny strany, řekla jsem s patřičným gestem přejetím si ruky po své holohlavosti: “Tak, a teď máte z maminky plešounka plešatého.” Děti se samozřejmě smály a já s nimi. Korunu tomu všemu opět nasadila moje dcera: “A maminko, když na nás teď z té nemocnice budeš šahat, taky nám vypadají vlasy?” Tím mne naprosto odrovnala a opět jsem se jala jí vysvětlit, jak se to s tou mojí nemocí má. Pochopila, ale na jak dlouho? To uvidím do další podobné reakce na moje stavy.

Od této chvíle se učí žít s neuropatií, semo tamo jí vypadne z rukou nějaký hrneček či si rozfláká kolena, zrovna když jí vypnou nohy. A že je to nezmar, tak místo toho, aby si hodila nohy nahoru, chodí na 10km procházky. A když nohy vypnou? Dřepne do trávy, počká, až se opět nahodí, a pokračuje v cestě.

Kromě toho vystavuje svou tvorbu, především obrazy na různých místech ČR, od Brna až po Prahu (Galerie u Zlatého kohouta, Artfest, Polabský montmartre, Galerie Rýmařov…).

Maluje komiksy (Teodor Pravický-Hledači prvního kontaktu, Laserové dny…), obrazy, portréty, zdi, deskové hry na zakázku, ale i oblečení.

Ráda podporuje další umělce, umělecké skupiny (Inspirace, Tlustá čára, Talentovaní Umělci…) a charitativní organizace (Amélie, Armáda spásy…). Třeba tím, že věnuje nějaký obraz organizaci (diecézní kavárna Buřinka Rýmařov, Duhová čajovna Mohelnice…), do aukce (Konto bariéry), nebo udělá workshop zdarma (Tlustá čára), či nakreslí omalovánky (MOÚ Brno, Šikana do klece…).

Velkým posunem v tvorbě je spolupráce s uměleckou skupinou Tlustá čára.

Tlustá čára mi stále ukazuje nové možnosti, kam se svou tvorbou vydat a kde pomoct. Tak se mi dostává ujištění, že to vše má smysl a že být často bagatelizovaným UMĚLCEM je poslání, obrovská zodpovědnost a také možnost sdílet svou laskavost se světem. Jsem umělkyně a, přiznám se s pokorou, hrdá.

Jak sama říká:

Talent vám dává křídla, je jen na vás, jak vysoko si troufnete vyletět. Tak neváhej a leť.

Rozhovor

Věru, ty víš, že zápasíme s tvojí uměleckou přezdívkou Schiggy. Nestalo se snad nikdy, že bychom ji napsali správně :D. Můžeš nám o ní něco říct? Jak jsi k ní přišla? Určitě to má svůj příběh a my ho chceme vědět.

Nejste první a nejspíš ani poslední, kdo s ní zápasí a ptá se na ni. Každopádně Schiggy je moje přezdívka z rané puberty, kdy jsem charakterem i interakcí s okolím připomínala svým přátelům jednu z postav anime série Pokémon, konkrétně squirtla Schiggy. Dost často jsem se nechala vyhecovat k různým šílenostem, dokonce například k listopadovému koupání v přírodním rybníčku o teplotě okolo 6 °C. Jen proto, že kamarád řekl „To nedáš…“

Kromě toho jsem odjakživa měla svůj vlastní čas a své vlastní želví tempo, možná pomalejší, zato vytrvalé až urputné. A to mi zůstalo, takže jsem po letech oprášila svoji přezdívku a s ní i části osobnosti, které jsem kdovíkde a kdovíproč cestou životem zašantročila.

Přidáváme squirtla:

Pokemon Squirtle
Squirtle, zdroj: wikipedia

Naši čtenáři s tebou nemusí mít osobní zkušenost, ale víme, že tě není možné potkat bez úsměvu na tváři. Stejně tak tě provází i tvůj nakažlivý smích, který se za tebou táhne na kilometry. Známe však tvůj osobní příběh, který ke smíchu vůbec není. Jak tě v životě ovlivnilo setkání s tou potvorou jménem rakovina?

Máte pravdu, můj řinčící řehot nelze přehlédnout, často se stává, že je absolutně nekontrolovatelný a neutišitelný po dlouhou dobu. Důvodem je rozvíjející se příběh uvnitř mé hlavy do absolutních absurdit.

Rakovina, pro mě taková horší chřipka. Dnes. V té době před 6 lety mi ovšem do smíchu moc nebylo. Popravdě jsem si prošla různými fázemi od „proč zrovna já?“ přes „no a proč ne, na něco se chcípnout musí!“ až ke „k…. já chci žít. Přece to teď nezabalím.“ No a jsem tady.

Zajímavé je, že sice se všemi těmi pocity zápasíte, ale když se pokoušíte odlehčit situaci sarkastickými poznámkami o nevyhnutelnosti smrti, pak se na vás většina vašich blízkých zlobí. Chápu i nechápu. Nikdo z nás přece nechce rakovinu ani žádnou jinou nemoc. A každý se s ní vyrovnáváme po svém, mně pomáhalo mluvení o všem, co se během diagnostiky i léčení se mnou dělo. Prostě jsem se ze všeho potřebovala vymluvit. Spousta lidí ale reagovala „chudinko malá“ nebo „nemluv o tom a o tom, ať to nepřivoláš“. Dost často se někteří kolem cítili trapně, jako bych se měla stydět mluvit o rakovině, jako by to byla hanba, anebo by se mohli nakazit. Naštěstí mám pár skvělých morálních opor, s hlavní nejvrbou Míšou po ruce. Samozřejmě, že to funguje oboustranně.

Byl to docela kolotoč nepříjemných událostí – od autohavárie se zlomenou hrudní kostí v mezidobí lékařského kolečka, tří operací, než se přišlo na to, že je to Hodgkin, chemo, ozařování, padání vlasů, od infekcí jako je 6. dětská nemoc apod., až po aplikaci injekcí proti sraženinám v břiše a na podporu růstu bílých krvinek. Můžu jen říct, že to je teda matroš… Ale jsem jednou z těch šťastnějších, žiju.

Díky rakovině mám neuropatii, díky ní invalidní důchod a díky tomu 6 let stálou kreativní práci jako grafička v sociálním podniku Emit-cz. A taky jsem opět našla sama sebe, nebo spíš nacházím a možná už jen rozvíjím…? To se časem ukáže, co ze mě vyleze.

Měla nemoc vliv na tvoji tvorbu? Životní události nás nepochybně ovlivňují. Dokážeme ve tvé tvorbě najít pomyslný zlom – Věrka před potvorou, Věrka po potvoře?

Věrka před potvorou byla často submisivní, ustrašená, zakomplexovaná ženská, která se hlavně chtěla starat o všechny kolem, jen ne o sebe, nebo spíš měla sebe na posledním místě. Hlavně abych někoho neurazila. Taky jsem se svými kresbami a tím, že jsem výtvarnice, moc nechlubila.

Věrka po potvoře nastoupila na cestu k sobě, a vcelku se to daří, i když se mám ještě stále co učit.

Ale teď už jedu za sebe, svým tempem a svým způsobem, ať se to okolí líbí či nikoliv. Vidím, že čím šťastnější jsem já, tím příjemnější lidi potkávám, třeba jako vás, a tím šťastnější jsou i mé děti.

A co se tvorby týče, připlétají se mi pod ruku štětce a barvy. A když náhodou zapochybuji, jestli to tak může být, řeknu si „A proč ne? Protože chci, protože můžu? Já jsem tvůrce…“

Maluješ na zdi. Sice lidové motivy, ale nechtěla bys někdy vzít do ruky sprej a hodit si na legálu nějaký gráfek? Představ si ty pohledy tvrdé pražské graffiti crew! Minimálně za ně by to stálo :D.

Hmmm, zajímavá otázka, nebo nabídka? No když by byla příležitost, rozhodně bych to zkusila. Už kvůli těm pohledům.

Na svoji první výstavu vzpomíná snad každý. Většinou je doprovázena obrovskou nervozitou, ale také vtipnými a nezapomenutelnými zážitky. Pojď s námi zavzpomínat.

Jaj. Moje první opravdová výstava byla v muzeu v Žarošicích – Mytologie – Obrazy z nevědomí, 24. 3. – 30. 4. 2012, kdy jsem ještě kreslila na kartony pastelkami a tužkou. Byly to takové něžné, naivní kresby, ale mám je stále schované jako odkaz pro budoucí pokolení. Trému jsem měla tehdy a mám ji dodnes před každou výstavou či veřejnou akcí. No a před kamerou jsem nemožně roztržitý a koktající uzlíček nervů… Jako proč točíte zrovna mě? Ty obrazy předávají smysluplnější výpověď…

Mám to tak, že lidi nosí často masky, tak proč jim je chválit a vynášet do nebe, když obraz zachycuje pravou podstatu pocitů umělce. Není třeba slov.

Jaké máš plány pro rok 2022? Kde tě uvidíme nebo uslyšíme? 

Zatím jsem instalovala 4. 2. obrazy v Muzeu v Zábřehu. Tak když se budete chtít mrknout, tak tam visím od 5. 2. do 24. 2. a 4. 6. se vystavuji na Polabském Montmartru v Brandýse nad Labem.

Všichni jste srdečně zváni. No a jinak pracuji na vlastních věcech, maluji sklepy, oblečení, tašky, obrazy, průběžně reaguji podle zájmu.

Umělecká skupina Tlustá čára, Autorka: Ivana Kočík

Poet

Poet - 3 - umělecká skupina tlustá čára

Umělecká skupina Tlustá Čára pro připravila rozhovor s autorem a graffiti tvůrcem Milanem Boreckým aka Poet 213.

Milan se narodil roku 1980 v Mělníku, ale už po půl roce si ho přitáhly Čelákovice. Zde absolvoval základní školu a gymnázium. Jako jeden z prvních ve městě měl na paneláku satelit a díky němu hudební kanál MTV. Roku 1993 si začínal všímat, že v tanečním danceflooru interpreti zpívají jinak – rapují. Objevuje hip hop. Černošské videoklipy si nahrává na video kazety a stejně jako ta páska, i Milan se namotává. Začíná hrát basketbal, nosit dresy s obřím číslem a boty farmářky. V roce 2002 se stává jedním ze zakládajících členů čelákovické crew IMG Posse. Breakdance, beatbox, felení, kazeťák a pohyb u zdí jsou jeho denním chlebem. Ostýchavý Milan ale tráví nejvíc času psaním básní a mění se v Poeta 213.

Jak už to v pubertě bývá, i Poet hledal sám sebe a první báseň napsal roku 1998 pro svou tehdejší školní lásku. Rýmy zprvu psal jen anglicky – čeština se mu prý zdála moc měkká. První sbírku dvou set třinácti básní vydal roku 2003 jako texty ve wordu vypálené na cédéčku. V letech 2004 až 2009 pořádal akce Imagination s konceptem pěti elementů hip hopu. Poetova posedlost touto subkulturou eskaluje vytetováním podobizny Tupaca Shakura na předloktí.

Od roku 2004 pořádal pouliční basketbalový turnaj From Štrýt To Street, který měl šestnáct ročníků. V letech 2014 až 2019 organizoval letní multižánrový festival ČelArt, který propojoval tvorbu undergroundových umělců výhradně z Čelákovic s místními obyvateli. Za zmínku také stojí pět ročníků autorského čtení Poets & Writers & Peoples.

V současnosti se Poet 213 aktivně věnuje graffiti. Jeho sprejerské „odpanění“ nastalo v roce 2017, prý byl k tomu donucen. Další rok už vstupuje do DUB Crew a tráví malováním první celou sezónu. Roku 2020 absolvoval vyšší odbornou školu v oboru sociální pracovník. Pracuje v projektu Plejs Brandejs, který se zabývá aktivizací dětí a mládeže a snižováním jejich rizik v rámci primární protidrogové prevence. Sní o vybudování nízkoprahového sociálně-kulturního centra.

Z Milana máte často pocit, že by se pro ostatní lidi rozkrájel. Jak sám říká, rád lidmi manipuluje, ale jen v rámci dobra. Je důkazem, že člověk není nikdy na něco starý. Vždy je potřeba mít sny a plnit si je. Klade důraz na samoučení a výdrž brousit diamant. Je majitelem schopnosti podání pomocné ruky a poskytnutí neomezeného množství druhých šancí.

Poetovým hlavním životním stylem je život mezi hip hopem a poezií.

Kde můžete Poeta najít?
Kde můžeme vidět tvoje graffiti? Kam bys nás poslal za nějakým svým zajímavým dílem?

Mý graffiti – asi někde na legálu. Díky tomu, že je to legál, tak to tam nezůstane dlouho. Tam, kde mi to určitě zůstává, tak to je domácí zóna „vlečka“. Tuhle nelegál zónu s přimhouřením očí místních orgánů a kladných ohlasů kolemjdoucích děláme vlastně ve čtyřech lidech.

Co je legál? – Legální plocha pro graffiti

Co je vlečka? – Místní název zóny. Jedná se o trať železnice s kolejnicí do továrny, za komunismu se v továrně obráběl kov.

Rozhovor

Plánuješ nějaký zajímavý projekt v roce 2022, ať v rámci svého umění, nebo v rámci Plejs Brandejs?

V graffiti budu malovat dál. Co se týče práce na projektu Plejs Brandejs, tak ten by tento rok měl přejít pod kraj a stane se sociální službou. Tím se zvětší jeho působnost na okres, v tomto případě Praha-východ. Takže svítá naděje, že bez jakéhokoliv ohýbání a pokřivení budu moci konat i tuto službu ve svém městě, kdy i mně jako laikovi záleželo na tom, aby dospívající a mládež měli vůbec nějaký prostor, v mnoha smyslech. Díky tomu jsem v roce 2017 začal studovat profesi sociálního pracovníka, abych tomu šel naproti, možná i z osobního pocitu a poslání.

Jak to v Čelákovicích žilo za poslední pandemický rok? Jak se to projevilo na pouličních aktivitách?

Za pandemie byla oficiální kultura města v rámci restrikcí covidu neakční, například v provozu kulturních akcí v kulturním domě a na náměstí se nic nedělo do konce prázdnin. Starosta na začátku roku vše zakázal a pak už to nechal a nepoupravil dle situace. Nějaký kulturní léto koncertů proběhlo ve venkovním prostranství restaurace na náměstí s velkými mainstreamovými jmény, to je tak všechno. 

V rámci našich pouličních aktivit žádná změna, stále v terénu. Možná pár nových místních kids taguje, ale většina je jen sezónní či trendní záležitost, jen málokdo přežije.

Pojď ukázat našim čtenářům ukázku své básně a řekni nám k tomu něco o své nově vydané knize. Pokud nám k tomu řekneš i příběh, budeme rádi.

Mojí inspirací jsou klasicky věci okolo mě, které se dějou, nějak se mě dotýkají. U každé básně přesně vím, kde jsem ji psal, za jakých okolností či koho se to týká. Nečtu vůbec knihy a spíš můj styl ovlivňuje hiphopová muzika, kdy mě chytne nějaké sousloví či spojení slov, a vytvořím příběh dle sebe. Takhle mě inspiruje například i věta z filmu, kterou si hned zapíšu, když ve mně něco vnitřně rozehraje.

Co se týče ukázky níže uvedené básně, tak nadpis je od JAY-Zího, název jeho tracku, a příběh je jednoduchej. Život je ve finále stejnej pro všechny, je to jen na tobě. Takže je to i o mně.

HARD KNOCK LIFE

Život je tvrdej

Má ostrý hrany

Pro každej rozměr

Do každý strany.

(2020)

Co se týče knihy, tak tuhle věc v knižní podobě už jsem osobně chtěl přes deset let. A prostě najednou přišel ten čas. Jak z vývoje mých básní, že se člověk za nějakou jejich kvalitu nestydí, tak i doba covidu a separace tomu nahrála. 

Začal jsem na sbírce básní makat začátkem roku 2021. Vybíral jsem z psaných věcí z let 2012-2020, kdy z počtu asi 700 básní jsem vybíral 213 kusů do třech kapitol. Kapitoly jsou o kultuře, životě a lásce z mýho pohledu, kterej začíná ve spodních vrstvách. 

Já se totiž považuju za subkulturního člověka – menšinu. Takže tenhle typ básní se v Čechách nikdy neobjevil. Stejně tak básně, ve kterých uvidíš slova jako graffiti, wu-tang, dealer, smažka, game, crew, hood, rooftop, hip hop atd.  Ještě můj osobní podtitul tý sbírky je Příručka pro zkurvenej život. A asi lepší sbírku už nikdy nevydám, poněvadž v týhle jsou moje prožitky mezi 30. a 40. rokem mého života.

Už nikdy to nebude tak silný jako pocity v tomhle období – věk dospělosti, přesto s každodenními problémy, někdy i více, a po celou dobu hledání nějakýho místa, společnosti, kotvy a klidu. I když to neznamená, že v budoucnu bude už klid, pořád se něco bude dít.

Ještě nám něco málo řekni o odpanění v roce 2017? Jak tě graffiti scéna v prvních chvílích přijala?

2017 v létě, kdy mě Cops192 už nějakej ten pátek, možná i pár let ukecával, že by chtěl mít piece se mnou, se tak stalo na garáži městskýho stadiónu v Čelákovicích. A pak mě to v roce 2018 postupně chytlo, že jsem načal svou první sezónu.

Jak mě přijala scéna? Asi jsem jeden z mála, co začal v 37 letech, kdy většina končí. Nějaký lidi ze scény jsem znal osobně x let, díky propojení celý hiphop komunity, samozřejmě z dob minulých. Možná snazší cesta, ale respekt si stejně musíš vydobýt sám.  Někdo nechápal, proč teprve teď, nebo si někdo myslel, že jsem maloval dřív a teď jsem se k tomu vrátil. Jinak scénu poznáváš díky jamům a společným menším malovačkám. Díky tomu, že jsem v nějaký crew, tak ta cesta do scény je určitě jednodušší, než kdybych byl sám.

Umělecká skupina Tlustá čára, Autorka: Ivana Kočík

Život v kouli

Umělecká skupina Tlustá čára pro Vás tentokrát připravila připravila rozhovor a fotografie jedné zajímavé fotografky.

Umělecká skupina tlust čára fotografie život v kouli

Jmenuji se Veronika, pocházím ze Zlína, ale od svých 3 let žiju v Karlových Varech. 

Focení přes skleněnou kouli (Lensball) začalo v první vlně COVIDu po rozchodu s mým bývalým přítelem. Najednou jsem měla hromadu času a potřebovala jsem něčím zaměstnat hlavu, tak jsem si objednala Lensball, začala jezdit po okolí a fotit. První pokusy byly samozřejmě strašné, jelikož nejsem žádný fotograf a veškeré fotky byly a jsou foceny telefonem. Ale čím víc jsem se o to zajímala a hledala všude možně, kdo dělá jaké fotky a jak vypadají, tím víc jsem to chtěla taky umět.

Nechtěla jsem nikoho kopírovat. A jelikož jsem si říkala, že byl můj život vždy tak nějak vzhůru nohama a vše je jen o úhlu pohledu, založila jsem si Instagram s názvem Můj život v kouli.

Jezdím fotit místa a objekty, které se mi líbí, spojila jsem focení s cestováním po ČR. A jak jsem řekla, vše je jen o úhlu pohledu. Když se podíváš na mou fotku, je vzhůru nohama v kouli, ale když si ji otočíš, vidíš to, co vidí vždy většina lidí. Nebo se na to můžete koukat ve dvou proti sobě a každý to uvidíte z jiného „úhlu“ pohledu. Prostě tak, jak je život. Mimo jiné jde samozřejmě i o památky a zajímavá místa, která jsou na fotkách. A já si je tímto způsobem schovávám do skleněné kuličky. A vlastně jsem díky tomu i poznala spoustu super lidí, ať už osobně, nebo jen přes Instagram.

Určitě bych v budoucnu ráda měla výstavu, i když se nepovažuju za žádného profi fotografa, už jen proto, že fotím telefonem. Ale myslím si, že o to zas tak nejde. Jsem ráda, že se lidem moje fotky líbí.

Kde můžete Verču najít?

Rozhovor

Docela nás překvapilo, že všechny své fotografie fotíš pouze na telefon. To fakt? Jaký telefon používáš a nepřemýšlíš o upgradu na fotoaparát?

Fotoaparát jsem zkoušela, ale jelikož koule na focení váží 1kg, tak je dost těžké udržet v jedné ruce kouli a ve druhé foťák, aby fotky byly ostré. Takže jsem se vrátila zpět k telefonu. Používám iPhone, teď momentálně iPhone 12.

Dochází k postprodukci tvých fotek po vyfocení? Pokud ano, dáš nám tip na programy, které používáš a se kterými jsi spokojená?

Ano, fotky upravuji. Většinou ostrost a barvu. Používám převážně Snapseed a Lightroom.

Na jaké nejzajímavější místo tě koule dovedla?

Já si právě většinou hledám místa, kam se chci podívat a kde s koulí něco vyfotím.

Na jaře tohohle roku jsem strašně chtěla na Šumavu na Pancíř, kde jsou známé dřevěné dveře na kopci. Tak jsem si našla cestu a jely jsme s mojí mamkou, která se ke mně občas ráda přidá. Jelikož to bylo na jaře, tak jsem samozřejmě byla oblečená už tak nějak jarně. Přijely jsme na Šumavu a čekal nás asi 4km výšlap do prudkého kopce. Když jsme konečně vylezly nahoru, začala jsem běhat sem tam a dveře NIKDE!

V tu chvíli se zatáhlo, začalo sněžit, foukat a pršet, divím se, že nepadaly i trakaře, a prostě ty dveře tam NIKDE nebyly…Tak jsme šly zase dolů. Já zmrzlá, promoklá, ale vysmátá, že jsem se nepodívala na Google. Dveře tam vždy vracejí, až když není sníh, a s prvním sněhem je zase dávají pryč. Takže jsme si udělaly s mamkou výlet na Šumavu asi 380 km kvůli dveřím, které stejně doteď v kouli nemám. Ale jednu fotku jsem tam přece jen udělala, a za mě je asi i lepší než celé dveře.

Kam bys chtěla svoji fotku posunout?

Chtěla bych udělat někdy fotku, která bude mít vážně úspěch. Netvrdím, že by teď úspěch neměly. Mám spoustu super lidí na svém profilu, kterým se moje fotky líbí a mají je rádi. Jen bych jednou chtěla udělat takovou fotku, ze které budou lidi unešení. Ale jak pořád říkám, já nejsem fotograf a fotím telefonem. Dělám jen věc, která mě baví, a jsem ráda, že už skoro rok baví i spoustu lidí okolo.

A za to jsem nejvíc vděčná.

Autorka: Ivana Kočík

Sestra Neumanna

Naše partička navštívila v klášteře a přidružené Nemocnici Milosrdných Sester sv. Karla Boromejského v Praze sestru Neumannu, se kterou jsme se poznali na akci Den s dítětem ve věznici v Bělušicích pořádané Mezinárodním vězeňským společenstvím, kde umělecká skupina Tlustá Čára zrealizovala kreativní koutek pro zavřené tatínky a jejich děti.

Tvrdé Jádro

K samotnému řádu se pojí dlouholetá tradice a zkušenost sahající do roku 1679 a jejich posláním je péče o nemocné a potřebné v bezmezném milosrdenství.

Není tomu historicky však tak dávno, kdy byly řádové sestry utiskovány, šikanovány a pronásledovány.

Po roce 1948 docházelo v ČSR k postupným perzekucím, které vyvrcholily počátkem 50. let. Sestry začaly být vyřazovány ze společnosti a umísťovány do tzv. internačních klášterů, které byly vybudovány v rámci akce VŽK – akce vyklizení ženských klášterů (tedy obdoby akce K, která se týkala klášterů mužských). V první etapě došlo k přemístění 10 000 řádových sester do 33 internačních klášterů, v další etapě bylo přemístěno 4 073 sester. Celkem bylo zlikvidováno 720 klášterů. V internačních klášterech panoval velmi tvrdý režim a potlačování základních lidských svobod bylo denním chlebem. Na sestry byl vyvíjen tlak, aby vystoupily, ale u řádových sester komunisti s touto prosbou neuspěli! 

I proto jsme moc rádi, že jsme mohli nahlédnout pod pokličku takovému místu, jako je klášter, a poznat blíže naši bojovnici a sestru Neumannu.

Umělecká skupina tlustá čára, Sestra Neumanna a umělecká skupina Tlustá Čára - návštěva Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, foto: Jana plavec

Návštěva

Klášter samotný stojí na nádherném místě pod Petřínskými zahradami s výhledem na Pražský hrad a Malou Stranu. Jeho součástí je nemocnice, ve které sestry Boromejky působí na mnoha pozicích, od zdravotních sester až po účetní v kancelářích.

Režim kláštera je upraven pro práci, a například ranní mše je tudíž sloužena již o půl šesté ráno, aby mohly Boromejky fungovat v pracovním režimu 21. století.

Na smluveném místě nás vyzvedává sestra Neumanna. Je to energická, usměvavá, svéhlavá a bezprostřední žena. Nechť je toho důkazem, že si vzájemně všichni tykáme.

Přivítala nás v klasickém „hábitu“ a udělala krátký exkurs kláštera a jeho historie. Po milém úvodu nás zavedla do místnosti pro setkávání návštěv, kde na nás čekalo pohoštění ve formě koláčů a obložené mísy, kterou sama připravila.

„Tak Tlustá čáro, kdo tedy jste?“

Bůh a My

Po krátkém představení a zdvořilostních tématech se začal rozhovor ubírat přesně tím směrem, kterým jsme chtěli, a jak jinak než s tématikou Boha a víry. Sestra Neumanna poutavě vykládala o klášterním režimu, a co jsme ocenili nejvíc, byla i mírná kritika, kterou bychom od řádové sestry nečekali, ale dávala nám i sestře Neumanně velký smysl. „Pokud se z modlení stane povinnost, člověk pak zapomíná, PROČ to dělá,“ a nám nezbývalo než s hlubokým zamyšlením souhlasit.

 

Mezi další zajímavá témata patřilo vyprávění o fyzické lásce a touze po Bohu, kterým sestra Neumanna nahrazuje celibátní záležitost. Láska k Bohu může mít spoustu podob a dostali jsme doporučení nastudovat si úryvek z Bible nazvaný Píseň písní, kde se o potřebě uspokojení z Boha hovoří. Povinnou četbou měsíce Tlusté čáry se tedy stává… Ano, podívali jsme se, a je to divočinka.

 

„Kéž by mne zlíbal polibky svých úst – nad víno lahodná jsou milování tvá!

Oleje tvé tolik lahodně voní, jak olej se line jméno tvé – to proto tě panny milují.

Vezmi mě s sebou, poběžíme, do svých pokojů kéž uvede mě král!

Veselit a radovat se budeme z tebe, nad víno vychutnáme milování tvá – ach, po právu tě milují!“

 

Jak konverzace plynula, přišlo i na ostřejší diskuzi, které je ale sestra Neumanna velmi otevřena a nakloněna. Vzedmul ji dotaz naší Jany, zdali Bůh nemůže být žena a popřípadě jestli někdy nastane čas, kdy víra bude uznávat rovnost pohlaví, potenciálně jestli se někdy papežem stane zástupce něžného pohlaví.

 

Bible tuhle variantu odmítá. A možnost sestra vnímá jako vyloučenou.

 

Tohle téma si však zaslouží jednoznačně samostatnou kapitolu v naší rubrice články. Pokusíme se jej více rozebrat zase příště. Co si o tom myslíte vy? Zkuste se společně s námi nad touto otázkou zamyslet nebo ji nadhodit při konverzaci s vašimi přáteli. Reakce nám klidně napište na naše sociální sítě.

Rebelka

Co dále povědět o sestře Neumanně? Je to rebelka! A my rebely a rebelky tuze rádi. Rebelismus se v jejím případě sice nevyznačuje žádnými silnými gesty, ale myšlenkově jde trochu proti proudu, a to je v takové instituci opravdu velký krok.

Do budoucna plánujeme se sestrou Neumannou hrát karty, pomoci s brigádou okolo kláštera, a věříme, že se k ožehavým tématům, ale i lidskému porozumění a jedinečnému humoru sestry Neumanny dostaneme blíž a blíž.

Ještě pár fotek na rozloučenou, srdečné rozloučení a ztrácíme se ve tmě.

Vyčerpáni obsahem informací a myšlenkami, ke kterým nás sestra Neumanna donutila, ale nabiti lehkostí bytí a vyšší síly. Do dalšího setkání máme určitě nad čím přemýšlet.

V hlavě nám pořád dokola zní: „My bychom pod hábitem měli nosit jen bílá trička, ale já mám barevné… dnes růžové!“ jak sestra Neumanna se smíchem dodává.

Růžová vpřed, růžová vzad.

Těšte se na další report z našich zajímavých setkání.  

Umělecká skupina tlusá čára, odchod z Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, foto: Jana Plavec

Autoři: Ivana Kočík, Vojta Jaroněk

Foto: Jana Plavec

Mrda z Brna

Umělecká skupina Tlustá Čára pro Vás tentokrát vyzpovídala Jiřího Mayera! Jeho tvorba nás zaujala svojí bezprostředností, a proto není od věci se o ní, a také o něm dozvědět něco více. Jirka nám sepsal svůj život v kostce a my jsme mu pak položili pár doplňujících otázek.

Pojďme tedy na to!

umělecká skupina tlustá čára rozhovor Jiří Mayer tvorba scaled

Život

Vyrůstal jsem v Rosicích u Brna, poslední roky žiju a tvořím v Brně. Studoval jsem Sdružená uměnovědná studia na FF MUNI, ale nedokončil jsem. Jednou jsem se hlásil na FaVU, ale nedostal jsem se. 

Od malička jsem měl spoustu zájmů. Dlouhé roky jsem profesionálně závodil na motorce. Do toho jsem rapoval v Dew Town Crew, kterou jsme založili jako náctiletí s kámoši. S tím se pojí i moje potřeba neustále něco tvořit. 

V té době jsem zabrouzdal i do graffiti, ale nejsem ten, co o sobě bude říkat, že vychází ze street artu. 

Dnes mi potěšení kromě umění dodává surfování. Snažím se část roku strávit u oceánu. Je to pro mě částečně relax a částečně inspirace.

Silný okamžik pro mě byla návštěva výstavy Václava Stratila v Moravské galerii – Nedělám nic a jiné práce v roce 2015. Výstava mě nadchla a okouzlila. Potom jsem se intuitivně začal víc věnovat tvorbě. To mi došlo až zpětně. 

Kreslení a potřebu něco tvořit mám v sobě od malička. Dřív to bylo právě víc ve formě hudby, ale i například různého skicování a pokusy se spreji. K malování obrazů jsem se dostal relativně pozdě, když mi bylo kolem 20. Byla to fascinace obrazy samotnými, když jsem viděl v galerii obraz, měl jsem nějaký nutkání zjistit, jak to vzniká a naučit se to. 

V té době jsem začal navštěvovat malíře Aleše Chalupu a bral si od něj kurzy kresby a malby. Později jsem začal chodit na kurzy za malířkou Denisou Belzovou. 

Tvorba

Posledních 6 let se věnuju obrazům, kde je ústředním motivem zvíře. Tato série vychází z mojí fascinace dětskými kresbami. Série začala obrazy s monochromním pozadím, na který jsem až znakovitě namaloval zvíře. Později jsem pracoval s tím, že se na obraze budou nějakým způsobem konfrontovat dva přístupy –  jedna část technikou vektorové grafiky nebo až pop artu a druhá část infantilním nezaujatým rukopisem. 

Nejnovější obrazy, na kterých jsem začal pracovat v roce 2021, vznikají tak, že ke skicování nepoužívám tužku a papír, ale skicuju ve Windows malování bez použití myši, čímž se snažím co nejvíc docílit neuhlazené kresby. Skicu pak zkouším co nejvěrněji přenést na plátno. Ke všem přístupům se vracím, nebo je vzájemně kombinuji. 

Téma v mých obrazech se různí. Osobní život – zklamání /štěstí, surf, současná doba, vztah člověk zvíře, nebo prostě jen vtip. Některé obrazy jsou pro mě důležitější po estetické stránce a vizuálem než zobrazeným tématem.

Materiál používám nejčastěji akryl, olej a plátno. 

Mým cílem je retrospektiva v Tate Modern 😀

První výstavu jsem měl v roce 2018. Šlo o společnou výstavu se sochaři Dušanem Váňou a Monikou Hořčicovou na Starém pivovaru v Rosicích u Brna. Od té doby jsem měl několik samostatných i skupinových výstav především v Brně. 

Zajímavou prací pro mě byla spolupráce s českou surfovou značkou Surfr, pro kterou jsem navrhnul design kolekce oblečení, a tím se pro mě spojily dvě oblíbené věci – umění a surf.

Kde se o Jirkovi dozvíš další informace?

Rozhovor

Většina z nás si alespoň jednou vyslechla příjemnou poznámku od nebojácného milovníka a znalce moderního umění ve znění „to bych nakreslil taky“ nebo „to umí namalovat moje tříletá dcera“. Co ty? Máš ve svém archivu nějaký podobný duchaplný komentář nebo naopak něco, co tě vzalo za srdce a potěšilo?

Já tohle slyším celkem často s ohledem na to, jakým stylem maluju. A hlášky typu, že to by namalovala i moje tříletá dcera mi imponují a dělají radost, protože i o tenhle dojem mi jde. Například posledně mi nějaký pán řekl, že jestli tohle fakt někdo kupuje, že i on začne malovat teda. Ať začne.

V září jsi měl v Brně výstavu WHEN 4 = 1. Co tento název znamená?

Jednou jsme se bavili u mě v ateliéru s Vladimírem Skreplem, a tam jsme řešili, že když chci, aby barvy na obrazech byly co nejčistší, dávám na sebe 3 – 4 vrstvy. On na to zahlásil, už si přesně nepamatuju, ale něco ve smyslu „to je tak, když to tam dáváš čtyřikrát, aby to vypadalo, že to tam je jednou“-  to mě pobavilo a když jsem přemýšlel, jak pojmenuju tuhle výstavu, říkal jsem si, že tu myšlenku do názvu nějak zakomponuju.

Píšeš, že se část roku snažíš trávit u oceánu. Co je tvoje nejoblíbenější lokalita a jak dlouhou dobu tam obvykle strávíš? Daří se ti pracovat i odtamtud, nebo tě právě pracovní povinnosti přivedou zpět do Čech?

Snažím se být cca tři měsíce v roce u oceánu. Jaro a podzim obvykle Španělsko nebo Portugalsko, každou zimu lítám do Maroka. Práci nechávám doma, užívám si, že celou dobu, co takhle někde jsem, řeším jenom odkud jde vítr a jaký jsou vlny.  Do toho se mi kupí nápady, který skicuju nejčastěji jen ve formě poznámek v telefonu. Když se vrátím, zavřu se v ateliéru a tyhle poznámky dál rozpracovávám. I kvůli tomu, že na mě čekají v ČR plátna, netrpím před odjezdem a vlastně se i těším, až budu zpět v ateliéru.  Jak už jsem řekl výše, je to pro mě jakousi inspirací, ale není to rozhodně kalkul, že bych jezdil surfovat proto, abych inspiraci dostal. Dělám to v zásadě proto, že mě to baví.

Chceme graffiti ukázku! Historické mapování v nás vyvolává melancholii, ale také vytahuje kapesníček z kapsy. Chceme plakat. Ukážeš, popíšeš?

Dělali jsme to jako děti, v době, kdy ještě nebyly chytrý telefony, tak moc fotek nevzniklo a já obecně nejsem typ člověka, co zaznamenává všechno na foťák, takže bych musel hodně pátrat a to radši ani nechci.

Autor: Ivana Kočík

Barvy jsou stejně jen vymyšlené!

Sklon - Graffiti artist - umělecká skupina tlustá čára

Počátky tvorby writera a výtvarníka Petra Chmelenského spadají do roku 2002, kdy se začal uplatňovat jako streetartový umělec nejen na lokální graffiti scéně – zprvu pod pseudonymem CELA, který v roce 2013 vystřídal pseudonym SKLON. Doposud
je členem uměleckých skupin IMG a DUB Crew Graffiti. Zatímco někteří autoři postupně pouliční scénu opouštějí, Petr stále zůstává věrný svým kořenům.

Vyhledává neotřelá prostředí, která ho inspirují a jejichž velkorysost mu nabízí prostor pro intenzivní sebevyjádření. Takové tvůrčí uspokojení mu přináší například intimní malování v opuštěných industriálních prostorách továren a hal. Jinou výzvu
pro něj představují velkoformátové malby (tzv. muraly) v městském prostoru, které naopak mají potenciál oslovit široké publikum.

Od počátku je ale Petr otevřený hledání nových výtvarných forem a uměleckým experimentům. Nechce být originální za každou cenu, rozhodující však pro něj zůstává snaha neustále posouvat svou výtvarnou zkušenost a své výrazové prostředky, bez ohledu na jejich potenciální (ne)přijetí či (ne)úspěch. Na Poděbradských sympoziích Woodoo Session se zprvu prezentoval jako autor skulptur a dočasných instalací ve veřejném prostoru. O několik let později na Čelákovické přehlídce ČelArt vystavil také své první obrazy.

Mezní životní zkušenost z roku 2017, kterou vnímá jako své „druhé narození“, prohloubila jeho příklon k malbě. Aktuální obrazy jsou především projevem spontánního a bezvýhradně svobodného tvořivého aktu, který se zhmotňuje v „rozložení“ prostoru či „rozkladu“ reality a perspektivy. Z takto v podstatě automatické malby se rodí jakési snové až nahodilé geometrické koláže rozlomených tvarů a rozličných barevných textur. Paradoxně, ač je Petr od narození barvoslepý, pracuje s barevným spektrem neobyčejně vnímavě.

Mrkněte na jeho sítě: 

instagram.com/sklon.x

facebook.com/sklon

Petrovo umělecké počínání v kostce

 

  • 2002 – Graffiti start
  • 2009 – 2015 –  Freezefest aneb Kultura jinak
    • festival zaměřený na alternativní žánry umění (Graffiti)
  • 2010, 2012, 2014, 2016 – Woodoo session
    • Sympozium umělecké tvorby ve volném prostoru v Poděbradech
    • Skulptury, Instalace – Celá lavička, Brouky, Štěpovačka na děti, Pohanská krypta
  • 2014 – 2019 – ČelArt – festival alternativního umění Čelákovice
  • 2018 – HOSTEL KLONDYKE – Projekt Room
  • 2018 – Galerie G 18 – TOTEM CPX
    •  výstava obrazů společně s Pablito Postler
  • 2018 – Město Galerie – Kutná Hora
    • stěna v areálu sběrného dvora
  • 2021 – Město Galerie – Poděbrady
    • Graffiti stěna žel. nadjezdu
  • 2021 – Back in the Days
    • Graffiti session Drážďany

Rozhovor

Petře, po přečtení tvého medailonku nás hrozně překvapila informace, že jsi barvoslepý. Absolutně nechápeme! Tvá díla jsou plná barev a odstínů. Jak to sakra děláš?

Osobně si myslím, že barvy vidím, akorát je neumím pojmenovat. Řídím se hodně logikou, když už maluju reálný věci (tráva je zelená, nebe modrý atd). Když maluju grafáče nebo obrazy, nechávám to na pocitu a na tom, jaký barvy zrovna mám. Barvy jsou stejně jen vymyšlený. 

Miluju základní barvu vesmíru, což je černá.

Ve svém medailonku píšeš o mezní životní zkušenosti a druhém narození. Jaký to je, když se člověk podruhé narodí? Co se stalo a co nastalo pak?

Na začátku roku 2017 mi napadnul zánět celý krk, plíce, už to šlo na srdce, takže jsem byl v umělým spánku a v průběhu i klinicky mrtvý na 2 minuty. Probuzení po dvou měsících byl velký šok, rodina byla hlavní oporou, bez ní bych se nejspíš zbláznil. Před probuzením jsem měl pocit, že mě zavřeli někde, kde nechci být, protože tam nic nebylo, jen bílo.

Graffiti scéna v ČR! Jak se změnila od dob tvých začátků?

No změny v tom moc nevidím, pořád se maluje stejně. Možná, že v dnešní době je zvykem dělat graffs hodně na prasáka, ale i na prasáka to jde ve stylu, což tam většinou chybí a tím to celý kazí. V graffiti ale není dána hranice, kam se nesmí, a každý si to může dělat po svým a vyjít s original stylem. To mě na tom baví.

Co dál? Kde tě můžeme potkat a okouknout tvoji tvorbu?

Dál doufám, že budu hlavně zdravý, a dokud udržím plechovku v ruce, budu malovat, co to jen půjde. Potkat mě můžete asi kdekoliv, nejspíš u stěny nebo na začátku roku 2022 v Galerii Mega, kde něco vytvoříme společně s Pablito Postlerem.

Autoři: Ivana Kočík

Odsouzené téma

Kdo je sekundární oběť

SEKUNDÁRNÍ OBĚŤ TRESTNÉHO ČINU

S pojmem „sekundární oběť trestného činu“ se často v médiích nebo ve společnosti nesetkáváme. Tento pojem však zastupuje ohromné množství lidí – můžou to být naši přátelé, kolegové v práci, možná to jsme i my sami.

Sekundární obětí může být rodina pachatele, která si celoživotně vyčítá, kde udělala chybu. Naopak to může být i rodina a blízké okolí oběti, které do konce života ponese psychickou újmu a výčitky z toho, zda mohli oběť ochránit. Jsou to děti odsouzených, které celá situace postihne jak psychicky, tak i sociálním propadem. S naší partou jsme se sami zamýšleli, jestli někdo z nás sekundární obětí byl nebo je a jaké dopady si odnesl do následného života. A můžeme s klidem říct, že v tom jedeme všichni. A my se ptáme – existuje řízená pomoc ze státu směrem k sekundárním obětem trestného činu? Proč je tato velmi široká skupina lidí přehlížena?

ODSOUZENÉ DĚTI

 

Aktuálně je v České republice uvězněných zhruba 22 500 osob, takže hrubým odhadem se můžeme domnívat, že po nich na svobodě zůstaly tisíce dětí, které se s touto situací musí vyrovnávat.

Při uvěznění rodiče se děti nacházejí v těžkém vnitřním konfliktu – milují svého rodiče, zároveň je tento rodič negativně posuzován druhými a udělal „něco špatného“.

Nejtěžším obdobím bývá pro děti doba těsně po uvěznění a následně potom první návštěva rodiče ve vězení – mají nejsilnější obavy a pocity nejistoty ohledně bezpečí rodiče i jejich, popř. obavy, že ony samy budou považovány za kriminálníky.

Dítě, jehož rodič byl uvězněn, se musí vyrovnat nejen s touto těžkou separací, ale také s dalšími změnami v jeho životě, např. změna pečující osoby, školy, omezení ekonomických zdrojů v rodině, šikana, popichování, nadávky atd.

I když se nám může zdát, že se nás tento problém netýká a může nám připadat velmi vzdálený, opak je pravdou. Ve svém okolí najdeme množství lidí, kteří jsou sami sekundárními oběťmi a množství z výše zmíněného si museli vytrpět. Buďme proto k sobě navzájem laskaví, otevření a dejme předsudky stranou.

ODSOUZENÉ DĚTI VE ŠKOLE

 

V České republice se nachází přibližně 40 000 nezletilých, kteří jsou v současné době sekundární obětí trestného činu.
Dítě odsouzeného si neprochází těžkou dobou pouze sám v sobě nebo v rodině, ale také ve svém blízkém okolí. Víme, jak čisté dětské duše mohou být i kruté. Dítě může být vyčleněno ze skupiny nebo dokonce prožívat šikanu.

Problémy ve škole, které děti odsouzených mohou mít, jsou například obtížná koncentrace, hyperaktivita, agrese, mohou také vývojově regredovat, začít se chovat jako mladší děti (pomočování, lpění na některých svých věcech apod.), špatné známky, chození za školu, vyrušování nebo problémy s chováním (rvačky apod.).

V tomto případě je klíčová i strana a přístup pedagoga. Pedagogové si musí být vědomi možného stigmatu dítěte spojeného s uvězněním rodiče a umět vhodně zasáhnout, pokud dojde například k šikaně, a podchytit ji již v jejím začátku.

Ptali jsme se několika učitelů, zda mají nějaké podklady, jak zacházet s dítětem odsouzeného rodiče. Obecně jsme se setkali s odpovědí, že oni sami se nedozví, že někdo z rodiny jejich žáka je za mřížemi. Pokud se jim dítě svěří, tak ho mohou na lidské rovině podpořit, ale bez souhlasu rodičů s tím aktivně nemohou nic dělat. Jak jsme na to již několikrát narazili, lidé se „nechlubí“ tím, že někdo z jejich blízkých je zavřený. Je to tabu, které není komunikováno.

Nebojte se otevřít téma vězeňství a neschovávat si telefony a peněženky, jakmile se Vám někdo svěří. Nenabádat děti k tomu, ať se s někým nebaví, pokud jeho rodina „není v pořádku“. Nevíme, co se přesně stalo, a dítě nemůže za činy dospělých, se kterými vyrůstá. Nestigmatizujme a zbavme se předsudků, které nám může společnost podsouvat.

PROČ SE LIDÉ DOSTÁVAJÍ DO VĚZENÍ?

 

Při naší tvorbě nás velmi zaujala otázka, proč se lidé dostávají do vězení. Jaký je nejčastější důvod. Kdo to vlastně je?! Jelikož jsme národ, který miluje kriminální seriály a filmy, mohou být naše představy mnohdy lehce zaujaté nebo ovlivněné právě tím, co kolem sebe vidíme. Proto jsme se rozhodli nahlédnout do oficiálních dat Vězeňské služby, kde jsme zjistili, že nejčastější příčina, proč se se lidé dostávají do vězení, je zcela jiná než ta, kterou vidíme v TV.

Vyhrává majetková trestná činnost. Jsou to krádeže, maření úředního rozhodnutí, loupeže, neoprávněné držení platební karty, podvody. Také jsme narazili na zajímavou spojitost – zvýšený podíl vězňů je v regionech, kde je zvýšený výskyt negativních sociálních vlivů (regiony s nezaměstnaností, rozvodovostí apod.).

Téměř 800 000 lidí žije v exekuci. 190 tisíc seniorů si musí vystačit s důchodem nižším než 10 000 Kč. Netroufáme si odhadnout, o kolik se tato čísla navýšila v uplynulém roce, který byl pro mnoho lidí finančně velmi náročný a postihla je ztráta zaměstnání a finančních zdrojů, zadlužení apod. Lidé se v zoufalých životních situacích mohou uchylovat k činnostem, které je mohou dostat do problémů, které velmi často končí ve vězení.

Dále jsme se ptali našich informačních zdrojů a velmi častou příčinou, proč se lidé uchylují k těmto trestným činům, je závislost na alkoholu, drogách a gamblingu. Životní příběhy vězňů, co ve svém dětství zažili, prostředí, kde vyrůstali, to vše úzce koresponduje s dalším životním vývojem. V ČR se také potýkáme s vysokou recidivou (až 70%). Domníváme se, že by mohla být úzce spojena právě s tím, že vězni, kteří se potýkají se závislostí, se po vykonání trestu odnětí svobody opět vracejí ke svým nelibým návykům spojeným se závislostí.

CO DĚLAT? – OBĚŤ

 

Oběť trestného činu si následky nese celý život. Nejen ona, ale i nejbližší okolí. Vypořádat se situací je velmi náročné. Hledali jsme tedy možnosti, kam se může oběť obrátit a našlí jsme následující

Bílý Kruh Bezpečí (bkb.cz) – Pomoc poskytují odborně způsobilí poradci, především právníci, psychologové a sociální pracovníci. Všichni jsou zpravidla ve svém oboru uznávanými experty. Svůj volný čas a znalosti věnují obětem trestných činů, svědkům a pozůstalým po obětech.

Mezinárodní vězeňské společenství (mvs.cz) – Organizace pomáhá všem, kterých se zločin dotkl: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech, zejména dětem vězňů a pracovníkům justice. Jsme součástí Prison Fellowship International, největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve 127 zemích. 

InfoVictims (infovictims.cz) – Tato internetová stránka byla vytvořena občanským sdružením Bílý kruh bezpečí v rámci projektu INFOVICTIMS, naleznete na nich mnoho užitečných informací.

Profem (profem.cz) – Organizace pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. Poskytuje poradentství a další přímou podporu ohroženým skupinám. 

Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů (otc.justice.cz) – Registr zahrnuje důležité kontakty pro pomoc obětem dle lokality, kde se nachází. Pomoc zahrnuje psychologické služby, sociální poradenství, právní pomoc, poskytování právních informací a možnost účasti v tzv. restorativních programech, sloužících k obnově vztahů a nápravě vzniklé újmy.

Pokud máte zkušenost s dalšími organizacemi, které pomáhají obětem, napište nám.

CO DĚLAT? – VĚZEŇ

 

Dostat se do vězení se může každý. Životní situace nás někdy dostane do role, kdy nevíme kudy kam a uchylujeme se k nešťastným řešením.

Návrat z vězení nemusí být však vždy jednoduchý. Proto je nutné s těmito lidmi pracovat a snažit se je zapojit do života a podpořit v návratu do společnosti.

Proč? V České republice se potýkáme s vysokou mírou recidivy.

Proto jsem se rozhodli zmínit organizace, které se se této činnosti věnují.

Rubikon (rubikoncentrum.cz) – Organizace pomáhá od roku 1994 lidem, kteří se rozhodli překročit svou trestní minulost. Pomáhá jim najít zaměstnání, řešit dluhové problémy, odstraňovat překážky, které jim v tom brání, edukovat společnost apod. 

Mezinárodní vězeňské společenství (mvs.cz)   – Organizace pomáhá všem, kterých se zločin dotkl: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech, zejména dětem vězňů a pracovníkům justice. Jsme součástí Prison Fellowship International, největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve 127 zemích. 

Resocializační a reintegrační programy (csspraha.cz/resocializacni-a-reintegracni-programy) – Centrum připravuje odsouzené na propuštění z výkonu trestu a pomáhá je provázet po propuštění. Účinně pomáhá jak odsouzeným, tak rodinám. Poskytuje sociální poradenství a psychickou podpora. Zejména pro odsouzené z Prahy a okolí. Pracovníci ale dojíždějí do většiny věznic v ČR.

Vypíchnout bychom také chtěli velmi zajímavý web O BASE (obase.cz)  který informuje o přípravě do nástupu do vězení, informace pro rodiny, důležité formuláře, právní dokumenty. Na webu můžete také diskutovat, sdílet své zkušenosti s ostatními. 

Na sociálních sítích jsme dále našli facebookovou skupinu Věznice ČR (facebook.com/groups/1722759854647528) diskuse, kde můžou lide sdílet své zkušenosti, radit se a dávat si podporu.

Z VĚZENÍ JEDINĚ S DLUHEM

 

Jak je to s placením pobytu ve vězení? Může si vězeň ve vězení vydělat? Co jeho závazky a dluhy v reálném světě?

Odpovědi na tyto otázky jsme se snažili najít v oficiálních zdrojích, ale přiznáme se, že nám jsou trochu nejasné.

„Pobyt“ ve vězení se platí, vyjde na 45 Kč za den, měsíčně tedy cca 1419 Kč.

Můžou odsouzení ve vězení pracovat? Ve vazbě ne, v trestu ano, pokud tedy práce je. Udává se, že si mohou vydělat v rozmezí 4500 Kč – 6750 Kč/měsíc.

Ze zmiňovaných např. 4500 Kč se odvádí sociální a zdravotní pojištění, 30 % jde na srážky k úhradě výživného nezaopatřených dětí, 32 % na srážky k úhradě nákladů výkonu trestu, 12 % na další srážky prováděné na základě nařízeného výkonu rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy, 4 % na ostatní srážky, 20 % na kapesné, 2 % na úložné.

Pro rodinu odsouzeného to musí být velmi náročné (většinou se jedná o ženy s dětmi). A co další finanční závazky?

Zaujal nás příběh pana Karla, který znal nástup do vězení a chtěl se informovat, odkdy bude moci ve vězení pracovat, aby mohl posílat rodině peníze na nájem a zaopatření dětí. Nehledě na dluhy, které do té doby splácel ze své standardní výplaty mimo mříže. Jenže zjistil, že i pokud bude mít štěstí a dostane ve vězení práci, po provedení všech výše uvedených srážek mu zrovna mnoho k podpoře jeho rodiny pro zaplacení nájmu a splátek nebo pro úspory do budoucna nezůstane.

Pokud se vžijeme do role odsouzeného nebo jeho rodiny, dostáváme se do větší bryndy než předtím.

JAK MŮŽU POMOCI

 
Podle nás existují dvě formy pomoci.
 
První forma je poměrně jednoduchá. Zkuste se přihlásit jako dobrovolník do organizací, které jsme popsali v části „co dělat“. Mají zajímavé projekty pro pomoc obětem. Můžete pomoci dětem odsouzených, nacházejícím se často v horších sociálních podmínkách. Můžete napsat do vězení a podpořit člověka tzv. „za branou“ a dodat mu motiv.
 
Druhá forma začíná u nás. Nedívejme se na děti odsouzených jako na budoucí kriminálníky, naslouchejme obětem – třeba mamince se synem ve vězení nebo mladé ženě, která má ve vězení muže, otce svého malého synka.
 
Nedívejme se na ně přes prsty.
 
Díky!
 
Sepsala: Ivana Kočíková
 
Grafické zpracování: Radka Zahradníková
Čeština